Hymnus: Ex 15, 1-4a. 8-13. 17-18.

+ 1.    Tento vítězný  hymnus (sr Ex 15, 1-18), jak jej předkládají sobotní chvály prvního týdne, nás uvádí do klíčové chvíle dějin spásy: do události Exodu, kdy Bůh zachránil Izrael v lidsky zoufalé situaci. Fakta jsou známá: po dlouholetém otroctví v Egyptě, byli Židé, už na pochodu do zaslíbené země, dostiženi faraónovým vojskem a nic by je neuchránilo před vyhlazením, kdyby Hospodin nezasáhl svou mocnou rukou. Hymnus ze široka líči zpupnost plánů ozbrojeného nepřítele: „Pustím se za nimi,  doženu je, rozdělím kořist...“ (Ex 15,9).

Co však dokáže i největší armáda proti Boží všemohoucnosti?  Bůh přikáže moři, aby otevřelo průchod pro napadený lid a aby se uzavřelo, sotvaže tam vstoupí útočníci: „ Zadul jsi svým dechem a moře je zavalilo, potopili se jak olovo v nesmírných vodách“ (Ex 15,10). Jsou to silné  obrazy, které chtějí naznačit míru Boží velikosti, zatímco vyjadřují úžas lidu, který téměř nevěří svým očím a jednohlasně se dá do pohnutého zpěvu: „ Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. On je můj Bůh a já ho velebím. Bůh mého otce a já ho vyvyšuji“ (Ex 15,2)

Hymnus nemluví jen o dosažení svobody, poukazuje také na jeho kladný cíl, kterým není nic jiného, než vstup do Božího příbytku a život ve společenství s ním: „Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, provázel jsi jej svou mocí ke  svému svatému příbytku.“ (Ex 15,13). Tato událost, takto chápaná, nebyla jen základem smlouvy mezi  Bohem a jeho lidem, ale stala se „symbolem“ celých dějin spásy. Tolikrát zažije Izrael podobné situace a exodus se stane žhavě aktuálním. Zvláště pak je tato událost předobrazem velkého osvobození, které Kristus uskuteční svou smrtí a vzkříšením.
 
Kvůli tomu náš hymnus zaznívá v plném významu v liturgii velikonoční  vigilie, aby svými intenzivními obrazy  ilustroval, co se naplnilo v Kristu. V Něm jsme byly zachráněni ne jen před lidským utlačovatelem, nýbrž z otroctví satana a hříchu, který už od počátku tíží osud lidstva. S ním se lidstvo dává na pochod po cestě, která vede od Otcova domu.

Toto již v tajemství uskutečněné osvobození  je přítomno ve křtu jako semeno života určené k tomu, aby rostlo; dosáhne své plnosti na konci časů, když se vrátí Kristus ve slávě a „odevzdá své království Bohu  a Otci“ ( 1 Kor 15,24). Liturgie hodinek nás vybízí, abychom hleděli na tento konečný, eschatologický horizont, tímže uvádí náš hymnus citátem z knihy Zjevení: „ Ti, kdo zvítězili v boji se šelmou...zpívali píseň Mojžíše, Božího služebníka“ (Zj, 2.3).

Na konci časů se naplní pro všechny spasené to, čeho byl exodus předobrazem a co Kristova Pascha definitivně dovršila, ale také otevřela k budoucnosti. Naše spása je totiž skutečná a hluboká, ale stojí mezi „už“ a „ještě ne“ pozemských poměrů, jak nám připomíná apoštol Pavel: “Naše spása je zatím pouze předmětem naděje (Řím 15,24).

„Chci zpívat Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil“ (Ex 15,1) Tímže nám liturgie chval klade na rty tato slova starobylého hymnu, vybízí nás, abychom postavili svůj den do velkého horizontu dějin spásy. To je křesťanský způsob, jak vnímat plynutí času. Ve dnech, které se řadí k dalším dům, není osudovost, která nás drtí, nýbrž plán, který se rozvíjí a který se mají naše oči naučit číst jako vodotisk.

Pro tento historicko-spásonosný výhled  byly zvláště vnímaví Otcové církve, kteří rádi četli významné události Starého Zákona – od potopy v Noemově době k povolání Abraháma, od osvobození exodu k návratu židů z babylonského zajetí -  jako předobrazy budoucích událostí, tímže přikládali oněm faktů hodnotu „pravzoru“
v nich byly předem ohlášeny základní charakteristiky toho, co se bude opakovat nějakým způsobem v průběhu celých lidských dějin.

Ostatně již proroci znovu četli události dějin spásy a poukazovali na jejich stále aktuální  smysl a naznačovali, že se plně uskuteční v budoucnosti. Právě tak při meditaci smlouvy, kterou uzavřel Hospodin s Izraelem docházejí k tomu, že mluví o „nové úmluvě“ (Jer 31,31; sr. Ez 36, 26-27), v níž Boží zákon bude napsán do srdce samého člověka. Není obtížné vidět v tomto proroctví novou smlouvu uzavřenou krví Krista a uskutečněnou darem Ducha svatého. Při modlitbě tohoto vítězného hymnu starobylého Exodu ve světle velikonočního Exodu mohou věřící prožívat radost že se cítí být církví putující  v čase do nebeského Jeruzaléma.

Jde tedy o to se stále novým úžasem kontemplovat, co Bůh připravil pro svůj lid: „Přivedeš je a zasadíš na hoře svého dědictví, kde jsi, Hospodine, připravil své sídlo k přebývání, kde si tvé ruce, Pane, přichystaly svatyni.“ (Ex 15,17). Vítězný hymnus nevyjadřuje triumf člověka, nýbrž vítězství Boha. Není to válečný zpěv, nýbrž zpěv lásky.

Necháme-li své dny proniknout touto  rozechvělou chválou dávných Hebrejů, kráčíme po cestách světa, plných nástrah nebezpečí a utrpení s jistotou, že nás  objímá  pohled milosrdného Boha: nic nemůže odolat moci jeho lásky.
         
V závěru generální audience Kristův náměstek vybídl k modlitbě za klauzurní sestry:

Dnes je liturgická památka zasvěcení P. Marie v Jeruzalémě a slaví se Den klauzurních sester. Všechny sestry, jež Pán povolal ke kontemplativnímu životu chci ujistit, jak jsem jim zvlášť blízko, ale i celé církevníspolečenství. Zároveň znovu vybízím všechny křesťany, aby neopomíjeli poskytovat klášterům s klauzurou nezbytnou duchovní i hmotnou podporu. Vždyť tolik dlužíme těmto osobám, které se zcela zasvěcují neustálé modlitbě za církev a za svět.

Všem těmto drahým sestrám z celého srdce posílám zválštní apoštolské požehnání.

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu