Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král

Tento nápis, který nechal připevnit na kříž Pilát (srov. Jan 19,19), zároveň obsahuje důvod odsouzení a pravdu o Kristově osobě: Ježíš je Král – on sám to potvrdil – ale jeho království není z tohoto světa (srov. Jan 18,36-37). Lidstvo se před ním dělí: někdo jím opovrhuje pro jeho zdánlivý neúspěch, a někdo jej uznává jako Krista, „věrný obraz neviditelného Boha, stvořeného dříve než celé tvorstvo“ (Kol 1,15), jak uvádí apoštol Pavel v listu Kolosanům, který jsme vyslechli.

Před Kristovým křížem se otevírá dokořán jistý smysl, veliká scéna světa a naplňuje se drama osobní i společné historie. Před Bohem, který si v Jednorozeném Synu, pro nás obětovaném, učinil měřítko každé osoby, každé instituce, každé civilizace, je každý povolán k rozhodnutí.

2. Ukřižovanému božskému Králi jsou představeni také ti, kteří byli před malou chvílí prohlášeni za svaté: Giuseppe Marello, Paula Montal Fornés de San José de Calasanz, Léonie Francoise de Sales Aviat a Maria Crescentia Höss. Každý z nich se spolehl na Jeho tajemnou královskou důstojnost, volajíce celým svým životem: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). A způsobem zcela osobním, každý z nich obdržel od nesmrtelného Krále odpověď: „Amen, pravím ti: dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43).

Dnes! Toto „dnes“ přináleží Božímu času, plánu spásy, o němž hovoří svatý Pavel v Listu Římanům: „Ty, které si [Bůh] napřed vyhlédl, ty také předurčil ... povolal ... ospravedlnil ... a uvedl do slávy“ (Řím 8, 29-30). Toto „dnes“ zahrnuje také historický okamžik dnešní kanonizace, v němž tito čtyři vzorní svědkové života podle evangelia jsou pozvednuti ke slávě oltáře.

3. „Bůh totiž rozhodl, aby se v [Kristu] usídlila veškerá plnost dokonalosti“ (Kol 1,19). Na této plnosti měl účast svatý Giuseppe Marello, jako kněz kléru v Asti a jako biskup diecéze Acqui. Plnosti milosti, podnícené v něm intenzivní zbožností k nejsvětější Panně Marii; plnosti kněžství, kterou mu Bůh udělil jako dar a závazek; plnosti svatosti, které dosáhl připodobněním se Kristu, Dobrému Pastýři. Mons. Marello se formoval ve zlatém období piemontské svatosti, kdy, mezi různorodými formami nepřátelství vůči církvi a katolické víře, vykvetli mistři ducha a lásky, jako Cottolengo, Cafasso, Don Bosco, Murialdo a Allamano.

Mladý, dobrý a inteligentní, zaujatý kulturou a občanskými záležitostmi, náš světec našel v Kristu syntézu každého ideálu a zasvětil se Mu v kněžství. „Jednat v zájmu Kristově“ bylo mottem jeho života, a toto viděl ve svatém Josefovi, snoubenci Panny Marie, „pěstounovi Vykupitele“. Na svatém Josefovi ho silně přitahovala skrytá služba, živená hlubokou niterností. Tento styl dovedl vtisknout Oblátům svatého Josefa, řeholní konregace, kterou založil. Velmi rád jim opakoval: „Buďte mimořádní ve věcech obvyklých“ a dodával: „Buďte kartuziány doma a apoštoly mimo dům“. Jeho silnou osobností si Pán chtěl posloužit pro svou Církev, když ho povolal do biskupské služby v diecézi Acqui, kde v několika málo letech vydal pro stádce všechnu svou energii a zanechal stopu, kterou čas nesmazal.

4. „Amen pravím ti: Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Do ráje, do plnosti Božího království, byla přijata svatá Paula Fornés de San José de Calasanz, zakladatelka Institutu Dcer Panny Marie, právě zásluhou svatého života. V první řadě, ve svém rodném městě Arenys del Mar, díky angažovanosti v různých apoštolských aktivitách, kdy byla proniknutá tajemství Boha, a také díky modlitbě a zbožnému životu. Potom jako zakladatelka řeholní rodiny se svým ideálem: „Zachraňovat rodiny a vychovávat dívky ve svaté bázni před Bohem“. A nakonec dává příklad opravdovosti, pevná a zároveň něžná povahou, povahou formovanou Bohem během třiceti let jejího skrytého života v Olese na Montserratu.

Nová světice náleží do oné skupiny zakladatelů řeholních institutů, které v 19. století vznikají na základě nejrozmanitějších potřeb, jež se tehdy projevovaly a na které církev, z pohledu evangelia a z podnětu Ducha svatého, odpovídala ku prospěchu společnosti. Poselství svatého Pauly je stále aktuální a její výchovné charisma je zdrojem inspirace pro formaci generací třetího tisíciletí.

5. Dobrotivý plán Otec, který „nás nechává vstoupit do království svého Syna“, nachází ve svaté Françoise-de-Sales Aviat úžasné naplnění: v nejvyšší míře žila nabídku sebe samé. Srdcem jejího veškerého úsilí a jejího apoštolátu byla modlitba a spojení s Bohem, ve kterém nalézá světlo a sílu k překonání zkoušek a těžkostí a až do konce svého života uchovává tento život víry, a přeje si jen jedno: Aby ji vedl sám Pán: „Ó Bože, kéž mým štěstím je obětovat moji vůli a všechna má přání tobě“.

Odhodlání, které charakterizuje tak dobře Françoise-de-Sales Aviat – „Zcela zapomenout na sebe“ – je také pro nás výzvou k tomu, abychom se nebáli jít proti proudu co se týká egoismu a povrchních potěšení a otevřeli svá srdce duchovním a sociálním potřebám naší doby.

Drahé sestry sv. Františka Saleského, ve škole vaší zakladatelky, v hlubokém společenství s církví, tam, kam vás poslal Bůh, buďte připravené přijímat milosti a čerpat z nich prospěch, neboť v Bohu nalézáme v každé okolnosti světlo a nezbytnou pomoc! Důvěřuje mocné přímluvě nové světice, přijměte s radostí pozvání k životu v obnovené věrnosti, kterou ona žila dokonalým způsobem.

6. Vzdávat chválu Kristu, Králi: toto přání vedlo svatou Marii Crescentii Hösovou od dětství. Pro to nasadila své talenty. Bůh ji daroval do kolébky pěkný hlas. Již jako mladé děvče směla zpívat v kostelním sboru sólové party – ne aby se ona sama zvýraznila, ale aby zpívala a hrála pro Krista-Krále.

Také svou znalost lidí postavila do služby Pánu. Jako františkánka byla žádanou rádkyní. Na klášterní bráně se tlačili návštěvníci: vedle zcela prostých mužů a žen také knížata a císařovny, kněží a řeholníci, opati a biskupové. Tak se stala určitým způsobem „porodní bábou“, aby pomáhala při narození pravdy v srdcích těch, kdo hledali u ní radu.

Světici neušetřila ani bolest. Šikana existovala už v její době. Intriky v její vlastní řeholní komunitě snášela, aniž by zapochybovala o svém povolání. Dlouhé snášení utrpení v ní dává dozrát ctnosti trpělivosti. To pro ní bylo užitečné, když se sama stala představenou: duchovně vést, pro ni znamenalo sloužit.

Byla štědrá k chudým, mateřská ke spolusestrám a citlivá ke všem, kteří potřebovali nějaké vlídné slovo. Svatá Crescentia příkladně prožívala to, co znamená Kristovo království: „Cokoliv jste udělali pro jednoho ztěchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40) – zakončil Sv. Otec JP II. svou promluvu při mši svaté.

Přeložil P. Josef Sýkora z Vatikánského rozhlasu