Seznamka
Josef Beránek (JB): O farářích se často říká, že jezdí jako o závod, platí to i o tobě?
Petr Kolář: Jestli jsem takový býval zamlada? Možná, ale dnes určitě ne, už jsem zažil leccos. Nevadí mi, že mě předjíždějí ze všech stran, a když je mlha nebo náledí, jezdím hrozně pomalu. Už jsem viděl moc bouraček.
|
| Petr Kolář |
| Foto: Josef Beránek/Portál |
JB: A co další častý koníček kněží – lezení po horách? Čím tě horolezectví lákalo?
Kolář: Možná to byl zážitek majestátné přírody, také možnost něco si dokázat. A nejspíš obojí dohromady. Zažil jsem několik nádherných výstupů, ale nejkrásnější byl myslím Matterhorn. S jedním salesiánem jsme nejdřív udělali tzv. normální cestu ze Švýcarska. To je zásada lidí, kteří chodí sami bez horského vůdce: nejdřív si projít jednoduchou sestupovou cestu, aby až půjdou zpátky, unavení a třeba i za špatného počasí, znali cestu po paměti. Na Matterhornu jsme měli nádherné počasí, dodnes mám v pokoji poster udělaný z jedné mojí fotky z túry.
Zvláštní je, že nakonec se častěji mluví o těch ne zcela povedených výstupech, kdy se něco semlelo. Takhle bych mohl vyprávět třeba o túře na Mont Blanc. Tehdy jsme udělali přechod z Bionnassay přes celý řetěz vrcholů do Col du Midi a dolů do Chamonix. V sedle pod vrcholem Mont Maudit, to je takové klíčové místo, jsme dlouho čekali na dvojici, která byla ve stěně před námi.
Asi na to neměli, každopádně to jediné technicky náročné místo nedokázali zdolat. Čtyřicet minut jsme čekali v ledovém větru, pak jsme se rozhodli, že je spustíme na našem laně. Když jsem pak ale spouštěl ještě i svého kolegu salesiána, škobrtl, srazil mě do stěny a při tom ztratil jedno stoupací železo, asi je neměl dobře přivázané.
Bylo vidět v ledovcové spáře pod námi, ale jak spolulezec padal, smýkl mnou, a já jsem se přitom zranil nárazem na led a prorazil jsem si ret. Dost to krvácelo a byl jsem trochu otřesený, takže jsem byl rád, že jsem bez problémů jako poslední to místo slezl a do ledovcové škvíry jsem si netroufal.
Nechali jsme stoupací železo být a postupovali jsme tak, že on sestupoval první a já jej shora jistil. Bylo to zdlouhavější než při klasickém způsobu, kdy se oba lezci na čele střídají.
Jen taktak jsme chytli poslední lanovku dolů. Představa, že bychom tam nahoře bivakovali, nebyla nijak vábná. Ale nakonec, jak vidíš, na to vzpomínám rád. Ret mi zašili obstojně. Dneska tu jizvičku na bradě zaregistruju jen já, když se holím.
JB: Lezli jste ve stěnách jen přes léto, nebo i v zimě?
Kolář: V létě a později i v zimě. První zimní výprava ale málem skončila v režii horské služby. Vyrazili jsme s mým nejlepším přítelem mezi horolezci Fredem, přespali jsme ve stanu v pětadvacetistupňovém mraze a vyrazili do jižní stěny v pohoří Wetterstein, která byla už sluncem vysušená. Byla s námi ještě dvojice, která šla na lyžích na protější svah, kde nás mohla pozorovat. Podle domluvy jsme na ně měli odpoledne kolem druhé hodiny zahalekat, zda je všechno v pořádku. Tehdy samozřejmě mobily ani vysílačky nebyly tak běžné jako dnes.
V šestkovém terénu to nebyla legrace. Mrzly nám prsty, ale zároveň to byl ohromný zážitek. Když jsme vylezli z toho nejhoršího, do míst kde se svah začínal klonit k vrcholu, zahalekali jsme na kamarády a lezli dál. Oni sjeli dolů a my jsme za deset minut byli na vrcholu.
Tam se ale ukázalo, že je celý pokrytý několikacentimetrovou vrstvou kompaktního ledu jako sklenka – a my jsme měli vybavení na lezení po skále, ne do ledovce. Kladivem jsme se namáhavě dostávali pod tu slupku – místo očekávaného dvojkového terénu jsme na tom nemohli ani stát, natož postupovat, a čas letěl.
JB: Jak jste se z toho vyhrabali?
Kolář: Naštěstí to tam Fred znal. Byl synem bavorského horského vůdce a měl leccos slezeného. Věděl, že někde pod vrcholem na druhé straně je trvalá skoba na slaňování. Mohli bychom se po ní dostat bezpečně pod hřeben. Byla ovšem někde v záplavě sněhu. Fred ji začal hledat, asi za čtvrt hodiny ji na štěstí skutečně našel. Bylo to, jak se říká, za pět minut dvanáct, smrákalo se a viditelnost byla už skoro nula nic.
Mezitím ovšem ve večerním chladu vodou nasáklé lano zmrzlo a bylo jako klacek. V nastalé tmě a zimě bylo všechno najednou nebezpečné a obtížné. Obětovali jsme jednu karabinu a smyčku a slanili jsme dolů. Traverzem jsme se dostali bez problémů do sedla a tam už to byly jen dvě slaňovací délky, asi 80 metrů v rovné stěně k ústí cesty do údolí.
Při slaňování už byla tma jako v pytli. Kamarádi nás čekali u auta, a jak se setmělo, vytušili, že je zle, a zburcovali horskou službu. Ta čekala do půl deváté a pak vyrazila. Celou dobu jsme na to mysleli a snažili se slanit ty poslední metry co nejrychleji. Poslední lanovou délku lezl Fred první, někde dole pode mnou cosi zakřičel, seskočil do sněhu a mazal dolů. Jen jsem viděl, jak se lampička, co ji měl na přilbě, vzdaluje.
Poskládal jsem svoje lano a slaňoval po jeho tu poslední délku. Lano najednou končilo ve vzduchu a pode mnou temno. Nevěděl jsem, jestli je tam půl metru nebo tři metry ani jestli mohu skočit rovnou dolů, nebo bych se měl odrazit někam do strany…
Polilo mě horko. To byl fakt jeden z nejhorších momentů v horách, co jsem kdy zažil. Po chvíli jsem si racionálně řekl, že kdyby tam bylo něco výjimečného, Fred by mě upozornil. Chytil jsem jeden konec lana a skočil, byl jsem jen asi dva a půl metru nad zemí, vlastně nad duchnou sněhu, takže se mi nic nestalo. Rychle jsem se ve Fredových stopách valil tou záplavou sněhu dolů.
Tu karavanu chlapů z horské služby jsme zastavili, ještě než začali pořádně stoupat, ale namíchlí byli pořádně. Přece jen se museli svolat ze všech, někdy i docela vzdálených koutů. A teď je čekala dlouhá cesta domů. Pro mě to byla pořádná lekce – v horách se opravdu může něco stát kdykoliv.
JB: Čím jsou Alpy náročnější než Tatry nebo české hory?
Kolář: Alpy jsou vyšší, začíná se jako u nás v jedenácti stech metrech, ale jde to až do necelých pěti tisíc. Za druhé je to výš a špatně se dýchá a za třetí nástupová cesta trvá celý den, nehledě na to, že se jde často naprosto opuštěným krajem.
JB: Proč myslíš, že tě horolezení přes všechna ta rizika přitahovalo?
Kolář: Myslím – a to se asi týká mnoha mladých lidí – že jde v jádru o touhu po sebepřesažnosti. Fred o těch věcech napsal disertační práci s názvem Zkušenost Boha v horách, byla to jedna z mála prací, která vyšla jako kniha a dobře se prodávala.
U kněží to pak má co do činění i se sublimací celibátu. Když nikde jinde není vidět, že něco chlapského dovedou – to, co dělají na faře, viditelný ohlas a reputaci nepřináší – tak chtějí něco dokázat aspoň ve sportu.
Mě to neuvěřitelně bavilo. Třikrát týdně jsem trénoval. Kam jsem přišel, vytahoval jsem se na rámech dveří. V zimě jsem si venku neustále hrál se sněhovými koulemi. Mačkal jsem je, aby se mi prokrvily ruce a nezábly mě v zimě ve stěně. Když jsem pak přestal extrémně lézt, můj spirituál v Paříži poznamenal: „Už to nepotřebuješ, viď?“
Odhadl to velmi přesně. Prostě v určitém okamžiku jsem to naplnění, co mi nabízely náročné výstupy, našel jinde. Dál chodím rád do hor, jak už jsem řekl, ale už se nepouštím do tak náročných akcí.
Uvedený rozhovor je z knihy Josefa Beránka Hovory s Petrem Kolářem. Knihu vydalo nakladatelství Cesta a můžete si ji koupit v internetovém obchodě Studovna za 160 Kč.
Přečtete si rozhovor s Petrem Kolářem Jezuita Kolář: Katolická církev Vatikán nepotřebuje
