Akreditační komise MŠMT vynesla pokořující rozsudek nad Katolickou teologickou fakultou UK. Prý nesplňuje požadavky, kladené na moderní univerzitní výuku. Má málo učitelů, nedostatek habilitací, nedostatečně se prolíná s ostatními fakultami univerzity (jestli to nebude tím, že na rozdíl od dob, kdy teologie byla považována za královnu vědění, je dnes v rámci sekularizované univerzity spíše kuriozitou), brání se novým myšlenkám a metodám výuky.

To jsou všechno vážné výhrady, skutečný důvod však uvedl mluvčí České biskupské konference P. Daniel Herman: „Totální krach, ke kterému ji dosavadní vedení dovedla, není vinou fakulty jako takové, ale konkrétních osob – ultrakonzervativních sil, které se ujaly kontroly fakulty a jejich akademických orgánů“. Než tento výrok věcně zhodnotím, vyjádřím se stručně k některým otázkám technicko-provozního rázu.

Po převratu v roce 1989 stála fakulta před problémem nově vybudovat katolické univerzitní vzdělávání. Na rozdíl od protestantských fakult neměla tehdy ještě litoměřická fakulta možnost spolupracovat se zahraničím a systematicky rozvíjet jednotlivé teologické obory.

Byl vznesen požadavek na nové docenty a profesory, což v případě teologického vzdělání vyžaduje delší dobu, než je horizont několika polistopadových let. Nicméně fakulta za 10 let svobody učinila i v této věci nemalý pokrok a postupně přicházejí noví a kvalitní vyučující. A bylo by jich ještě více, kdyby překážkou pro jejich přijetí nebyla jejich filosofická a teologická orientace, nepodléhající dogmatům modernismu, vyznávaným církevními kritiky fakulty.

Fakulta navázala spolupráci s 9 vyučujícími, ti však nedostali od velkého kancléře , kterým je kardinál Miloslav Vlk, kanonickou misi. Prý neskýtají odborné záruky při výuce daných oborů, což např. v případě českého filosofa a matematika doc. Syrovátky, jehož seznam odborných prací je k dispozici na 13 stranách formátu A 4, je poněkud zarážející. Bylo by proto namístě se ptát, co je příčinou maření činnosti a rozvoje fakulty, zda orgány fakulty samotné nebo ti, kdo mají bdít nad její věroučnou čistotou.

Herman spílá „silám, které se ujaly kontroly fakulty a jejich akademických orgánů“. V nezasvěceném pozorovateli dění na fakultě to vzbuzuje zdání, že fakulta je okupována skupinou „ultrakonzervativních“ samozvanců. Skutečnost je daleko prostší, chtělo by se říci až nudná.

Světě div se, ale na katolické fakultě existují akademické svobody a všechny orgány fakulty, včetně „samozvaného“ akademického senátu, jsou výsledkem svobodné volby všech členů akademické obce. Zdá se tedy, že „ultrakonzervativní síly“ nepůsobí pouze mezi vyučujícími, ale také mezi bohoslovci. To je také důvodem požadavku po změně přijímacího řízení. Stačí malé úpravy a na fakultu budou přijati jen ti, kteří plně akceptují rozklad katolického myšlení, jehož jsme svědky po 2. vatikánském koncilu.

A teď k meritu věci. Skutečnými důvody likvidace fakulty nejsou její technicko-organizační nedostatky (která fakulta je nemá?), ale její převládající ideová orientace. Kdyby byly ve vedení fakulty „síly ultraliberální“, mám-li použít slovníku mluvčího Hermana, otázka samotné existence fakulty by nikdy nebyla vznesena. Výuka na fakultě má podle jejích kritiků nedostatky v tom, že stále ulpívá na údajně překonaných filosofických a teologických pozicích.

Aristotelsko-tomistický přístup má být nahrazen, v duchu doby, synkretismem moderního agnosticismu a existencialismu, víra v neomylnost Písma svatého má být nahrazena historicko-kritickým čtením, relativizujícím pravdy Zjevení, fundamentální a dogmatická teologie má ustoupit sociologizující religionistice, víra v jedinost Církve a její totožnost s církví katolickou má nahradit ekumenická teologie, uznávající oprávněnost obsahově rozdílných křesťanských „tradic“. Suma sumárum, katolická teologie jako celek má být v zájmu pokroku a mezi-náboženského dialogu odsunuta na vedlejší kolej.

O ideové dezorientaci aktérů současného střetu svědčí slova rektora UK Ivana Wilhelma, který na dotaz redaktorky Radiožurnálu, směřující k budoucímu osudu současných posluchačů fakulty, konstatoval, že budou moci přejít na fakultu husitskou či českobratrskou. Každý, kdo má jen minimum náboženského vzdělání, musí usoudit, že se katolík nebude teologicky vzdělávat na fakultě, jejíž ideová orientace je v příkrém rozporu s jeho vyznáním. Ono totiž i v náboženství hraje klíčovou roli otázka pravdy, což je modernistickému kléru proti srsti.

Korunu všemu nasadil Herman, když jako možnou alternativu uvedl katolickou fakultu v Českých Budějovicích, která sice má státní akreditaci, nemá však akreditaci Svatého stolce, neboť není zárukou věroučné stability. Končím smutným konstatováním, že se čeští církevní představitelé spojili se „silami bezbožnými“ (nezní vám ten Hermanův slovník poněkud bigotně?) proti katolicky smýšlejícímu učitelskému sboru na vlastní fakultě.

Ostatně, blíží se svátky narození Ježíše Krista, a tak se sluší druhé obdarovat. Pěkně děkuji.