Sotva dozněla jedna lokální aféra kolem čertovského setkání v Uherském Brodě, ve Zlíně už má v divadle premiéru hra Valašské remazúry, která mnohé křesťany možná také nenechá dřímat v poklidu u vánočních rodinných krbů.

Tentokrát ovšem autoři inscenace přistoupili k náboženské tematice velmi inspirativním způsobem, takže toto dílo můžeme postavit do opozice vůči pokleslé a přihlouplé komerční taškařici na uherskobrodském náměstí, o které by se možná okolní obce nikdy nedověděly nebýt stejně přihlouplých článků v lokální příloze MF Dnes, do níž mladý a neklidný editor napsal Vzkaz pro kněze Krále, kterému vyčítá, že nepochopil zábavu této úrovně.

Valašské remazúry jsou pozoruhodnou variací s folklórními motivy i s tradiční religiozitou, která jistým způsobem utváří sociální prostředí a lidské vztahy uvnitř obce. Valašsko je přitom označení pouze zástupné, protože autor a režisér Silvester Lavrík čerpal látku i ze svého rodného kraje, z pomezí slovenských oblastí Horehronie a Spiš, které pokládá za možná nejreligióznější místa v Evropě.

Podle Lavríka lze často spatřovat, jak si místní lidé náboženství (křesťanství) přizpůsobují svému obrazu. Taková místně ukotvená víra (tak jak to my vidíme a cítíme v tomto našem údolí Dřevnice, do něhož je děj hry umístěn) má potom také jisté starozákonní rysy. Spojení moravského folklóru s judaismem opravdu při pozorném sledování složitě strukturované Lavríkovy inscenace nalezneme.

Valašské remazúry jsou přitom jednoduchým příběhem, který je dán úvodním zvoláním hlavní postavy, kováře Kuboše Plkala: „Já chci vědět, co je to láska!“ Láska v symbolu dívčí postavy je tím, co zneklidňuje jak tohoto starého proutníka, tak i jeho kamarády, kteří neúnavně kradou a pijí mešní víno. Láska je pro ně setkání s něčím novým, čemu nerozumějí, i když by možná chtěli.

Jejich život se odehrává mezi rodinným stolem, dílnou, hospodou a kostelem, v uzavřeném kruhu. Najednou je tento kruh nějak nabourán tajemnou přítomností záhadné postavy. Zároveň se tu v určitým pasážích objevuje sám Kristus v kostýmu námořníka, který počínání Valachů všelijak glosuje.

Když je vesničany poznán, vzniká vzrušení, každý by se rád předvedl v lepším světle, ale nakonec si jen ženy donesou k podpisu modlitební knihu a pan farář si s Kristem potřese pravicí. (Kristus mu přitom říká: „Vaše kázání byla tak nudná a hloupá, že se nelze divit, když se ti lidé po nich vždy vraceli ke svým starým chybám…“) V závěru se k jevišti shora snáší malá dřevěná loď, možná archa nového života…

Inscenaci doplňuje živá cimbálová muzika s krásným zpěvem Zuzany Lapčíkové, lidový tanec a různé citace z místních dialektů. Dramatická a režijní stavba ovšem není bez chyb, Lavrík někdy plýtvá nápady, nekoriguje nelogická spojení, nedodržuje tempo a rytmus, to ovšem nic nemění na tom, že jde o divadelní pokus velmi ojedinělé povahy.

Divák zvyklý si pod pojmem valašský folklór okamžitě vybavit jen Polívkův pivní humor a slivovici, bude při návštěvě Valašských remazur velmi překvapen. A věřící člověk se snad znovu zamyslí nad základními pojmy jako živá víra, osobní setkání s Kristem a skutečná přítomnost lásky v životě.

Krátký příspěvek o této inscenaci přinese také lednové vydání televizního magazínu Salon moravskoslezský z ostravského studia.