Zdá se mi, že nejviditelnějším zástupcem křesťanů byl pro letošní Vánoce co do počtu veřejných promluv v českých médiích pražský pomocný biskup Václav Malý. Pokud to byla něčí záměrná volba, pak to byla volba šťastná, protože osobností schopných jednoduchým, jasným a účinným způsobem hovořit k většinově ateistickému národu nemají křesťanské církve u nás mnoho.

Vánoce na veřejnoprávní televizní obrazovce byly o poznání klidnější než v loňském roce. Z poměrně široké nabídky pořadů s náboženskou tematikou zmíním jen některé, jež mne něčím zaujaly. V neděli , den před Štědrým dnem, přinesl brněnský Křesťanský magazín pěkný dokument o místu původu vánočních jeslí, italském Grecciu spojeném s postavou sv. Františka. Možná by si zasloužil i samostatné místo ve vánočním televizním programu.

Ten samý den večer obstál se ctí biskup Václav Malý v pořadu Naostro. Řekl bych, že dosáhl zřejmě maximum možného tváří v tvář otázkám pokládaným neinformovanou a předsudky zmítanou veřejností, kterou zde spolehlivě zastupoval moderátor Milan Šíma. Užitečné byly také historické postřehy Dušana Třeštíka, který připomněl, že Jan Hus už není pro Čechy vyzdvihovaným symbolem jakým byl za první republiky. Zbývalo jen doplnit, že i rozpad Rakouska-Uherska vidíme v dnešní sjednocující se Evropě poněkud jinak.

Sváteční promluvu Václava Malého na Štědrý večer jsem sice nesledoval, ale byla-li podobně dobře formulovaná jako jeho úvaha ve vánočním vydání MF Dnes, pak lze opět jen s povděkem kvitovat tuto volbu mediálního zástupce církve.

Rozhovory s biskupy pak bylo možné slyšet nebo číst jako na běžícím pásu a jejich společným znakem byla pro mne profesionalita. Většinou se od sebe moc nelišily, což způsobují ovšem stereotypně se opakující otázky novinářů. Kdyby si reportér BBC přečetl před několika dny vydaný Katolický týdeník, neptal by se pravděpodobně kardinála Vlka, jak slavil Vánoce, když byl malý chlapec…

Na ostravskou půlnoční mši přenášenou Proglasem i ČT jsem slyšel dobré ohlasy. Z několika kázání vyslechnutých na Boží hod mi zase nejvíce utkvělo oproti očekávání to od P.Kabrdy při mši ráno na Proglasu. Pozornost při přenosu Urbi et orbi se tradičně více soustředí na obraz zachycující počasí v Římě a fyzickou kondici Svatého otce než na obsah poselství (ten více utkví při poslechu večerního Radia Vatican), o to více pak oceňuji následující dokument o řádu Paulánů ve Vranově u Brna. Přiznávám, že jsem o tomto řádu dosud kromě názvu a místa působiště téměř nic nevěděl. Patřím tedy do cílové skupiny většinově neinformovaných diváků, které snad pořad také mohl oslovit.

Starému zákonu převedenému do pompézního barevného spektáklu se už několik let úspěšně vyhýbám pokládaje tento záměr za stejně nešťastný jako někdejší Zeffireliho ilustrativní přepis evangelií. Obrázková kniha a umělecké dílo jsou dva různé pojmy a jejich rozlišení platí i ve filmu.

Nakonec osobní cenný objev. Ač reprízu, viděl jsem poprvé na Štěpána dokument M. Růžičky Jáhnové, služba pro 3. tisíciletí, který mimořádně poutavým způsobem srovnává službu trvalých jáhnů ve Francii a u nás. Nevšední svědectví těchto mužů, jejich spolupracovníků i rodinných příslušníků a také dvou biskupů vytváří mozaiku dávající ve výsledku velmi inspirativní příklad o praktickém uskutečňování poslání církve.

Tak mne nějak při tom napadlo, proč vlastně tito muži mohou udílet všechny svátosti kromě dvou? A proč katolickým knězem v plném smyslu nemůže být někdo, kdo má zralou zkušenost rodinného života, znalost mnoha civilních pracovních prostředí a všeobecnou vážnost ve svém okolí? Třeba se v perspektivě vyznačené názvem snímku přece jen dočkáme doby, kdy ve zpovědnicích budou kněží schopni nejen povzbudit, ale v některých věcech i poradit a kdy atmosféra uvnitř církve nebude tak často připomínat atmosféru uzavřených seminářů naplněných traumatizovanými mládenci.