Seznamka
Ve vydání listu L´Osservatore Romano z 5. ledna t. r. se kard. W. Kasper na toto téma v článku Mír ve světě, dialog mezi křesťany a ostatními naboženstvími, v návaznosti na téma usmíření mezi křesťany, vyjádřil takto:
"Postoj jednotlivých církví a jejich snaha o odpuštění, na které ve svých vzájemných vztazích kladou důraz, je nutně vede ke společnému dialogu s ostatními náboženstvími a kulturami. Ekumenický a mezináboženský dialog jsou vzájemně propojeny, v žádném případě se však neztotožňují. Je mezi nimi jak specifický, tak kvalitativní rozdíl, a proto nemohou být zaměňovány.
Ekumenický dialog se nezakládá jen na toleranci a nutném respektu vůči každému lidskému, zvláště pak náboženskému přesvědčení. Nezakládá se ani na velkorysém filantropismu či holé občanské zdvořilosti. Naopak, ekumenický dialog je hluboce zakořeněn ve společné víře v Ježíše Krista a vzájemném uznání křtu, skrze který se všichni ti, kdo byli pokřtěni, stávají údy jediného těla Kristova (srov. Gal 3, 28; 1 Kor 12, 13; Ut unum sint, 42), a mohou se společně modlit „Otče náš“ tak, jak nás to naučil Ježíš.
V ostatních náboženstvích pak Církev rozeznává paprsek pravdy, „která osvěcuje každého človka“ (Jan 1, 9), ale v plnosti se projevila jedině v Ježíši Kristu. Jedině Kristus je „cesta, pravda a život“ (Jan 14, 6; srov. Nostra aetate, 2). Nazývat mezináboženský dialog termíny jako je makroekumenismus či nová a rozšířená fáze ekumenismu je velmi nepřesné a zavádějící.
Křesťané a věřící ostatních náboženství se mohou modlit, nemohou se však modlit společně. Jakýkoliv synkretizmus je zcela vyloučen i přesto, že jednotlivá náboženství sdílí společnou úctu k Bohu a ke všemu, co je Božské, že mají společnou touhu po Bohu a po všem Božském, společnou úctu k životu, míru s Bohem a tím, co od Boha vychází, že usilují o mír mezi lidmi a sdílejí mnoho společných morálních hodnot. Mohou a měli by ve prospěch všech lidí spolupracovat na obraně a prosazování sociální spravedlnosti, morálních hodnot, míru a svobody. To platí především o náboženstvích monoteistických, která za otce své víry považují Abrahama.
Pozvání ke Dni modliteb za mír ve světě 24. ledna 2002 je tedy potvrzením těchto skutečností. Katolická církev ho považuje za užitečnou příležitost k vydání společného svědectví o tom, že „křesťané stále naléhavěji pociťují nutnost míru ve světě“ (Ut unum sint, 76). V rámci úsilí o vlastní jednotu mají křesťané úctu k ostatním náboženstvím. Jsou si vědomi toho, že „nové přikázání lásky“ povzbuzuje ke vzájemnému přijetí a v žádném případě nevylučuje oprávněnou rozdílnost. Jsou si vědomi také toho, že s ostatními náboženstvími mají jednu společnou zbraň, a tou je modlitba za vyprošení míru.
Tváří v tvář hroznému zlu, které vychází z nedostatku míru, tváří v tvář nekonečnému řetezci zármutku a žalu, který způsobuje válka, si jsou náboženství vědoma jediné možnosti. Tou možností je svědectví vzájemného odpuštění a příklad pokojného soužití. Za těchto podmínek pak mohou požadovat, aby se i ostatní vydali toutéž cestou spravedlnosti, usmíření a pokoje."
Pro Vatikánský rozhlas pak kard. Kasper stanovisko církve k této otázce shrnul 23. ledna, den před setkáním v Assisi:
„Mezi ekumenickým a mezináboženským dialogem existuje základní kvalitativní rozdíl. Ekumenický dialog se zakládá na společné víře v Ježíše Krista, Božího Syna, a na společném křtu. Cílem ekumenického dialogu je úplná jednota, úplné sjednocení Církve. Cílem mezináboženského dialogu je přátelství a vzájemné dorozumění mezi jednotlivými náboženstvími i přesto, že jejich společným základem není ani křest, ani víra v Ježíše Krista. K modlitbě se samozřejmě sejít můžeme, nemůžeme se však modlit „společně“. Abychom se v Assisi vyhnuli míchání jednotlivých náboženství, každé z nich se bude modlit na předem vyhrazeném / určeném místě. Nemůžeme popírat existující rozdíli. Naopak, chceme vyjádřit naši úctu vůči přesvědčení druhých."
Zpracovala Česká sekce Vatikánského rozhlasu
