V záplavě nových filmových titulů, které se předhánějí v náročnosti použitých vizuálních efektů i v divácké návštěvnosti, málokdy nalezneme skutečné dílo, které stojí za shlédnutí. Spíše oceníme uvedení staršího filmu, který svou kvalitou přežil dobu svého vzniku, což je výsadou nemnoha filmových klubů nebo nekomerční televize.

Pokud jde o filmová díla mimořádné kvality, je pro českého diváka setkání s nimi omezeno zpravidla jen na drahocenné a jako poklad střežené videozáznamy pořízené kdysi za totality ze zahraničního televizního vysílání. S mírnou nadsázkou to můžeme říci i o filmech ruského režiséra Andreje Tarkovského, od jehož smrti uplynulo na konci minulého roku 15 let a na začátku dubna si také připomeneme 70 let od jeho narození. I přes toto dvojí výročí se zatím nezdá, že se v České veřejnoprávní televizi objeví více než lednový zajímavý dokument o životě této významné osobnosti.

Svými šesti hlavními celovečerními snímky, které natočil od roku 1966 do roku 1986, patří Tarkovskij už dlouho v očích odborné veřejností do zlatého fondu světové kinematografie. O každém z těchto filmů se ve světě pořádají semináře a přednášky, píší diplomové práce a dlouze se o nich debatuje ať už z filozofického, filmově teoretického nebo i teologického pohledu. Pozoruhodný je už samotný fakt, že všech šest filmů tvoří jednolitý celek, jehož díly jsou od sebe neoddělitelné stejně jako je významové poselství neoddělitelné od duchovních kořenů Ruska.

Často bývá v komentářích a rozborech zdůrazňováno, že křesťanská východní ikonografie je klíčem k pochopení obrazové symboliky Tarkovského filmů. To byl také hlavní důvod trvalých konfliktů se sovětským režimem, které Andrej Tarkovskij vyřešil emigrací po dokončení předposledního filmu Nostalgie, který vznikl v italské produkci.

Dvoudílný Andrej Rubljov, Solaris, Zrcadlo, Stalker, Nostalgie a Oběť jsou názvy šesti filmů a zároveň šesti zastavení člověka v různých etapách jeho cesty k poznání a prožití křesťanské víry. Tato cesta může být znázorněna jako obraz krajiny lidské duše vydané napospas krizi moderní civilizace (film Stalker), jako hledání ztraceného ráje v krajině domova (Zrcadlo, Nostalgie) nebo jako místo dotyku s jinou skutečností v lidském srdci (Solaris), a vždy jde o jeden a týž obraz, podobenství o návratu ztraceného syna do domu svého otce, o jeho touze, o jeho námaze, o jeho obavách, o jeho bídě – ale i o jeho láskyplném přijetí a konečném spočinutí v otcově náruči.

Na začátku je portrét slavného malíře ikon Andreje Rubljova, který poznává, že umělecké dílo je zvláštní krajina věrnosti lidského srdce, kterou nemůže ohrozit a vyplenit ani apokalyptický nájezd tatarů. Ikona je obrazem a zároveň posvátnou skutečností. I život křesťana má směřovat od obrazu k podobenství, k připodobnění životu Krista, i on se má spolu s ním stát dokonalou a živou Obětí, jak to vyznačuje název posledního filmu natočeného ve Švédsku v roce 1986. Režisér Andrej Tarkovskij ho dokončoval již v poslední fázi postupující rakoviny…

Tato poznámka uprostřed dvou výročí chce jen upozornit, že jsou filmová umělecká díla, která jsou fascinujícím svědectvím o skutečnostech hluboce se dotýkajících každého člověka, ať už jsou vnímány jako etická hodnota nebo jako zkušenost z duchovního života. To je rozměr, který v současném umění bohužel většinou postrádáme, je-li nahrazován pouze proklamací nebo všemožně zastíranou prázdnotou.

Setkání s tím neznámým a tajemným, a přece důvěrně blízkým, co radikálně mění můj dosavadní způsob života a co mne vybízí k následování, je přece nejdůležitějším prvkem přijetí a předání evangelia. Pro umělce jakým byl Andrej Tarkovskij tímto neznámým a tajemným byla Krása. A jak doplňuje jeden z velkých žáků a znalců Tarkovského režisér Vladimír Suchánek, v tomto finálním pojetí je Krása Pravdou Lásky.

Článek by napsán pro české vysílání Radia Vatican