Je možné strčit hlavu do písku a počkat pár desítek let, ono se to nějak vyvrbí. Je možné se pokusit restaurovat „staré zlaté časy“. Je možné najít viníky a svést vše na ně. Je možné poukázat na svatost církve a označit každého, kdo má pocit, že je něco v nepořádku, za rozvraceče a člověka, který nemá víru. Je možné poukázat na hříšnost církve a vše odbýt tím, že problémy vždy byly, jsou a budou – a že je třeba modlit se a milovat, to vše vyřeší.

Je možné udělat revoluci, vše smést ze stolu a začít budovat „ideální církev“. Je možné církev opustit – ať už fyzicky nebo jen duchem. Je možné se udělat pro sebe. Je také možné to vše „ukládat do svého srdce“ a hledat, jak to asi Bůh myslí a kudy může vést cesta dál. Protože cesta dál vede – to je přece předmětem naší křesťanské naděje…

Obětí této situace jsme všichni: biskupové právě tak jako laici, kněží právě tak jako řeholnice a řeholníci. A také svět kolem nás a lidé, kteří od nás právem očekávají něco jiného.

Snad se dá říci, že o něco málo menší obětí jsou ti, kdo to vědí. Proč? Inu proto, že snad na ně některé věci nemusejí dolehnout tak těžce, a také proto, že jsou uchráněni hledat zkratkovité vysvětlení či „řešení“.

Co se s tím dá dělat? Jsem přesvědčen, že víc, než se na první pohled zdá. Především je třeba odmítnout roli pasivní oběti. Situace už tím, že si ji pojmenuji a promyslím, ztrácí svou zdánlivou bezvýchodnost. Ano, skutečně, konkrétní závažné problémy jsou podle mne v tomto kontextu skutečně neřešitelné. Je tedy opravdu třeba změnit ten kontext.

Známe to z komunismu. Prvním krokem z toho, aby se člověk osvobodil z nadvlády jejich ideologie, bylo ji vnitřně odmítnout. „Nežijme se lží“, říká slavný Solženicinův text. A dál?

Stávající systém církevní praxe existuje a existovat bude. Z několika důvodů: Setrvačnost církve je obrovská. Mentalitě a zbožnosti řadě lidí od biskupy přes kněze až po věřící laiky vyhovuje. Navíc obsahuje velké množství nepopiratelně pozitivních prvků. (Mimochodem: i klasická fyzika dodnes dobře funguje v mnoha oblastech!)

Přesto tvrdím, že je nutné hledat nový model církve pro dnešek a zítřek. Nejen hledat, ale začít vytvářet. Zvolna, konkrétně, v malém. Všechno, co je skutečně dobré a krásné, roste pomalu. Nelze očekávat, že výsledek „spadne z nebe“ nebo že o něm rozhodnou za nás „ti nahoře“. Ano, ti by se nad podobnými otázkami měli velmi odpovědně zamýšlet. Je to jejich úkol. Ale úkol každého z nás je kousek té „nové“ církve tvořit v sobě a kolem sebe.

Rodiny, malá společenství a církevní obce

Myslím, že cest k nové podobě církve je celá řada. Musí být, protože tato církev nemůže být uniformní, ale bude postavena na rozdílnosti všech lidí, na svobodě, úctě, respektu a pluralitě. Proč? Z žádného menšího důvodu, než proto, že takový je náš Bůh a Pán.

Já sám vidím jako klíčový pojem nové podoby církve skutečnou křesťanskou obec. Dále také malá společenství a křesťanské rodiny. Rád bych se proto nad tímto tématem více zamyslel v dalším příspěvku.

Pokud mi budete chtít k textu něco napsat nebo pokud se k textu rozvine věcná diskuse, budu rád. Je vám k dispozici moje mailová adresa matena@email.cz a osobní internetová stránka www.gybon.cz/matena.

Přečtěte si první díl o mýtech v církvi