Toto je reakce na dopis P. Vojtěcha Daňka

Vážený otče Vojtěchu,

díky za milá slova, na jejichž základě musím konstatovat, že se názorově nijak zvlášt nelišíme. Nutno říct, že jsem to považoval za možné od samého počátku a že mě tudíž Vaše odpověď příliš nepřekvapila nejen nemile, ale ani mile.

Když už jsme ale u toho vyjasňování, kdo co jak myslel, chopím se příležitosti a i o svých pohnutkách prozradím něco víc.

Co se týče mého postoje k odmítavému názoru M. Semína vůči Assisi: Opravdu si myslím, že v dobré víře trochu "přestřelil". Katolík má sice právo, a někdy dokonce povinnost se svými pastýři nesouhlasit, pokud to považuje za důležité a dostatečně odůvodněné, ale v případě pana Semína mi do oné "dostatečné odůvodněnosti" přece jen něco chybělo. O tom později. A proč jsem tedy napsal kritiku článku, ve kterém autor vyjadřuje totéž?

Nu, opravdu jen kvůli tomu, že jsem ve Vašem článku našel stopy vlivu určitých nešvarů dnešního kulturního klimatu a považoval jsem za užitečné se o toto zjištění podělit. Nepovažoval jsem Váš text za příklad extrémní (v tomto směru trůní na vrcholu mého žebříčku stále ještě článek Boba Fliedra "Wolfova horká kaše", LN 20. 12. 01), nicméně byl natolik "k didaktickým účelům vhodný" a navíc nekomplikovaný, že jsem neodolal.

A protože přes všechny shody vidím několik "kulturních" stop i ve Vaší reakci na mou reakci, ještě jednou využiji příležitosti ke zformulování a doplnění některých věcí, přestože rád ještě jednou potvrzuji, že k našemu "smíření" opravdu došlo a nadále trvá.

Velmi mě zaujala věta: "Jsem totiž dalek toho, dostat se do pozice diskutéra, který protivníka utluče argumenty. Co hlava, to názor." Nevím samozřejmě přesně, jak jste to myslel, ale vypadá to jako projev osvojení si dnešního obecně rozšířeného předsudku, že racionalita je (ze samé své povahy) něco chladného, tvrdého, neživotného atd., a že tudíž chceme-li s druhým zacházet jemně, musíme na to nějak jinak, atd... Však to známe.

A mně šlo vlastně právě o to, dát najevo, že takové chápání (samo o sobě také produkt toho "chladného" rozumu!) je zcela pochybené. Jednoduše, snažím se při vhodné příležitosti pomáhat při prosazování nejen přesvědčení o nepřijatelnosti "ran pod pás", ale i přesvědčení, že "tlouct druhého argumenty" je samo o sobě a přinejmenším v polemice autentickým projevem ohleduplnosti a bezkonkrenčně nejlepším prostředkem k řešení věcných sporů.

Jinak řečeno: Pokud nějakou pozici považujeme za nepřijatelnou a "odsouzeníhodnou" (což je morálně přípustné), je třeba věnovat onomu "odsuzování" čas a úsilí, a pokud to není možné, je na místě do polemiky nevstupovat a přenechat věc jiným. (Pozn.: Teď jsem mířil především "do publika").

Naneštěstí si příliš mnoho lidí neuvědomuje, že naslouchání není jen vyslechnutí a že je dobré ho spojovat s hlubším zamyšlením. Že nebrat ohled na zdůvodnění názorů, které hodlám kritizovat, znamená být autenticky bez-ohledný. (Člověk se v takovém případě může někdy jen podivovat, kam se poděla užitečná zvědavost, zda pravdu nemá přece jen oponent). Příliš mnoho lidí žije v představě, že opačný názor se "zneškodní" pouhým uvedením názoru svého či většinového, a když se opozice nepřestává ozývat, interpretuje to automaticky jako její "neschopnost vést dialog".

Příliš často se opačný názor bez seriozní analýzy nejen nepřijímá, ale přímo urychleně "smetává se stolu" "na věky věkův", argumentace se stáčí, lidově řečeno, "mimo mísu" a posléze často i doplní o překvapivě hlubokou analýzu oponentovy psyché.

Taková "bezohlednost" (na všech stranách) pak vede jen k tomu, že se druhá strana zatvrdí a zradikalizuje ještě víc, a spolu s ignorováním (které bývá často příznakem ani ne tak moudré tolerance, jako spíše pohrdání, neschopnosti věcně diskutovat nebo strachu z opravdového prověření vlastních stanovisek) je jednou z hlavních příčin názorových a následně pochopitelně i "srdečních" polarizací vnitrocírkevních a jiných.

Je dosti pravděpodobné, že řada čtenářů bude např. vnímat pana Semína automaticky jako člověka uzavřeného, nesnášenlivého, úzkoprsého atd. jen díky tomu, že se určité názory za projev těchto vlastností prohlásily. Přitom jeho úsilí lze bez problémů interpretovat i jako více nebo méně dokonalý projev lásky ke katolické víře i k lidem (bez rozdílu vyznání), pro které by, podle jeho názoru, další umenšování jejího šíření, vlivu či důsledného přijímání znamenalo nenahraditelné ochuzení a riziko.

Jsem tedy rád, že problematičnosti osobních invektiv jste si vědom i Vy osobně, jenom bych rád zdůraznil, že jejich aplikace bývá tradičním ovocem upuštění od onoho žádoucího "utloukání protivníka argumenty" – právě na jeho místo se totiž onen pochybný "psychoanalytický" náhradník s železnou pravidelností tlačí. (Pozn.: Pokud jde o mne, považuji slušné, ale přímé "utlučení argumenty", ať už provedené na mně nebo mnou, za projev opravdové služebné lásky).

Tolik dodatek k oné kultuře dialogu. Nyní ještě jedna krátká poznámka k Vaší reakci na názor p. Semína, v níž jste vyslovil přesvědčení, že "církev se nemusí opevňovat za barikádami anatematismu". Opět nevím přesně, jak jste to myslel (určitě dobře), ale doporučoval bych tady více opatrnosti. Ony totiž ty formulace "Kdo by tvrdil, že..., nepatří k církvi" patřily a dosud patří ke standardnímu způsobu, kterým Duch svatý "uvádí církev do celé pravdy" a kterým tuto pravdu chrání. Podobné poznámky by se ho tudíž mohly trochu "dotýkat".

A ještě na závěr k názoru p. Semína: Za prvé, rozhodně nedoporučuji brát jeho názory a intuice na lehkou váhu a příliš ukvapeně je nahrazovat názory a intuicemi vlastními. Mohlo by to skončit kolizí právě s oněmi ukazateli, podle nichž se podle svých slov v životě řídíte. Teď narážím např. na název Vašeho článku: "Katolíci se mohou modlit s jinými náboženstvími beze strachu". On totiž sám kardinál Kasper, kterého lze z "fundamentalismu" podezřívat jen těžko, sdělil pro vatikánský rozhlas 23.1., dva dny po zveřejnění Vaší reakce, že "k modlitbě se samozřejmě sejít můžeme, nemůžeme se však modlit "společně". Abychom se v Assisi vyhnuli míchání jednotlivých náboženství, každé z nich se bude modlit na předem vyhrazeném / určeném místě." (Více v rubrice Teologie a my; pozn.: Sám nevím, jak dát s těmito slovy do souladu např. "světově proslulá" mezináboženská setkání v pražské katedrále, ale to teď není důležité).

Také uznání II. Vaticana, že teorie i praxe jiných náboženství může být nezřídka odleskem Pravdy osvěcující všechny lidi, se nám postupem doby rozrostlo do teze hlásané dnes už i duchovními pastýři, že i jiná náboženství jsou Bohem chtěnými cestami spásy (a nemáme se tudíž snažit tu hezkou pluralitu ničit, máme hlavně naslouchat a vzájemně se obohacovat). Pokud je mi známo, oporu v učení církve i zdravém rozumu lze pro tento postoj hledat jen velmi těžko a citlivost pana Semína má tudíž podle mě i v této oblasti své opodstatnění. To jen tak k zamyšlení.

A za druhé: Jak jsem ostatně už naznačil ve své kritice, považuji za dosti nejisté usuzovat na základě článku "Je třeba dalšího Assisi?" na to, že se s panem Semínem v pojetí církve a jejího poslání nějak podstatně lišíte, jak jste ve své reakci naznačoval, a i nadále si tudíž myslím, že argumentaci nelze vést tímto směrem – minula by se s jádrem sporu.

Jedinou "dírou", kterou podle mě pan Semín neprozřetelně ponechal pro únik před "nežádoucími" důsledky jeho jinak dobře promyšlené a nijak laciné argumentace, je jen příliš přísné, ne stoprocentně podložené a v případě letošního setkání doslova a priorní zařazení "Assisi" na seznam akcí, které papežské encykliky pro jejich filosoficko-teologické pozadí oprávněně odmítají. Dále např. neprokázal, že diplomatická zdrženlivost ohledně výslovného hlásání Kristova evangelia je nějak zvlášť diskreditujícím faktem a že nemůže mít také svou evangelizační sílu. Také neprokázal s jistotou, že nárůst náboženského relativismu je nevyhnutelným důsledkem podobných setkání a že jeho kořeny nejsou ve skutečnosti jinde.

Čili, abych to uzavřel: V tomto a podobných případech nelze argumentovat stylem "máte ve všem pravdu, ale zapomněl jste na...", nýbrž "máte pravdu ve všem vyjma...". Teprve potom je naděje, že se věci posunou dále. S někým sice diskutovat opravdu nejde, ale obyčejně to možné je, a stojí za to to alespoň zkusit. Kéž nám Bůh (nejen) v tom našem povídání žehná.