Seznamka
+ 1. V jedné nedávné audienci jsme během komentování žalmu, který předchází tento před chvílí zpívaný, řekli, že se úzce spojuje s následujícím žalmem. 41. a 42. žalm totiž tvoří jediný zpěv, rozdělený na tři části antifonou: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?“ (Ž 41,6; 42, 5).
Tato slova, podobná samomluvě, vyjadřují hluboké city žalmisty. Nachází se daleko od hory Sion, opěrného bodu jeho existence, protože je to privilegované (výsadní) sídlo Boží přítomnosti a kultu věřících. Proto hluboce pociťuje samotu, plnou nepochopení ba dokonce napadání ze strany bezbožníků, stíženou ještě izolací a mlčením ze strany Boha. Žalmista však reaguje proti náporu smutku výzvou k důvěře, kterou adresuje sám sobě a krásným přitakáním k naději: počítá s tím, že bude moci ještě chválit Boha „spásu své tváře“.
V 42. žalmu žalmista nemluví k sobě jako v předešlém žalmu, nýbrž se obrací k Bohu a prosí ho, aby ho bránil před protivníky. Orant (modlící se člověk) přejímá téměř doslovně invokaci formulovanou již jiným žalmem (sr. 41,10) a adresuje tentokrát skutečně Bohu svůj zoufalý křik: „Proč jsi na mne zanevřel, proč mám stále chodit sklíčen zármutkem v sevření nepřítele“ ( (Ž 42, 2).
+ 2. Nicméně už cítí, že končí temné údobí oddálení, a vyjadřuje jistotu, že se vrátí na horu Sion, aby znouv našel Boží příbytek. Svaté město už není ztracenou vlastí, jako tomu bylo v nářku předešlého žalmu (sr Ž 41, 3-4); naopak je to radostný cíl, k němuž se už putuje. Vůdcem na tomto návratu na horu Sion bude Boží „pravda“ a jeho „světlo“ (sr Ž 42, 3) . Posledním koncem cesty bude sám Pán (Hospodin). Je vzýván jako soudce a záštita (sr vv. 1-2). Tři slovesa vytyčují jeho vyprošovaný zásah: „ Dopomoz mi k právu“, „ujmi se mého sporu“, a „osvoboď mě“ (v. 1.) Jsou to jakoby tři hvězdy naděje, které se zažíhají na temné obloze zkoušky a ohlašují již nadcházející svítání spásy.
Náramně hluboce vykládá tuto žalmistovu zkušenost sv. Ambrož, když ji aplikuje na Ježíše, modlícího se v Getsemanech: „Nechci, aby ses divil, že prorok říká, že jeho duše je otřesena, vždyť sám Pán Ježíš řekl: Má duše je smutná až k smrti. Kdo totiž bral na sebe naše slabosti, vzal také na sebe naši citlivost (sensibilitu), následkem níž byl smutný až k smrti, ale ne kvůli smrti. Dobrovolná smrt, na které záviselo štěstí všech lidí, by nemohla vyvolat zármutek... byl tedy smutný až k smrti, v očekávání, že milost dojde svého naplnění. Dokazuje to samo jeho svědectví, když říká o své smrti „ V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!“ (Lk 12,50) / Le rimostranze di Giobbe e di Davide, VII, 28, Rama 1980, p. 223/
+ 3. V další průběhu 42. žalmu se před očima žalmisty otevírá tolik vytoužené řešení: návrat k prameni života a společenství Bohem. „Pravda“ neboli láskyplná věrnost Pána, a „světlo“, totiž zjevení jeho dobrotivosti, jsou znázorněny jako poselkyně, které sám Bůh vyšle z nebe, aby vzaly za ruku věrného a vedly ho k vytouženému cíli (sr. Ž 42, 3)
Velmi výmluvná je sekvence etap, jimiž se blíží k hoře Sion a ke svému duchonímu středu. Nejprve se objeví „svatá hora“, pohorek na němž se tyčí chrám a Davidova pevnost. Pak vstupují a scénu „příbytky“ to je Siónská svatyně se všemi různými prostory a budovami, které ji tvoří. Pak přijde „Boží oltář“, místo obětí a oficiálního kultu i všeho lidu. Posledním a rozhodujícím cílem je Bůh radosti, je objetí, znovu nalezený důvěrný vztah (intimita) k Němu, dříve tak vzálenému a mlčícímu.
+ 4. A všechno se najednou stává zpěvem, radostí, svátkem (sr. v. 4) V hebrejském originálu se hovoří o „Bohu, zdroji mé jásavé radosti“. Je to semitský způsob superlativu: žalmista chce zdůraznit, že Pán je kořenem každého štěstí, že je vrcholnou radostí a že je plností pokoje.
Řecký překlad Septuaginty se uchýlil, jak se zdá, k odpovídajícímu aramejskému termínu, který poukazuje na mládí a přeložil: „k Bohu, který obveseluje mou mladost“ a tak uvedl představu svěžesti a intezivní radosti, kterou Pán dává. Latinský žaltář Vulgaty, který je překladem z řečtiny, říká: „ad Deum qui laetificat juventutem meam“. V této formě se modlil tento žalm pod stupni oltáře v předcházející eucharistické liturgii, jako vstupní invokace před setkání s Pánem.
+ 5. Počáteční nářek antifony 41. a 42. žalmu zazní naposled v závěru (sr. Ž 42, 5). Orant (modlící se člověk) ještě nedospěl do Božího chrámu, je ještě svírán temnotami zkoušky, ale už jeho očím září světlo budoucího setkání a jeho rty již znají melodii radostného zpěvu. V tomto bodu je výzva více poznamenaná nadějí; doufáme-li v to, co nevidíme, pak na to trpělivě čekáme (sr. Řím, 8,24-25) (Esposizione sui Salmi I, Roma 1982, p. 1019).
Žalm se tehdy stává modlitbou toho, kdo putuje po této zemi a ještě se setkává se zlem a utrpením, ale má jistotu, že konečným cílem dějin není propast smrti, nýbrž spásonosné setkání s Bohem. Tato jistota je mnohem silnější pro křesťany, kterým list k Židům hlásá: „Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova“ (Žid 12, 22-24).
Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu
