„Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8)

1. Znovu se chystáme vkročit do postní doby, která nás přivede k oslavě ústředního tajemství víry, tajemství utrpení, smrti a vzkříšení Krista. Chystáme se prožívat dobu milosti, již církev nabízí věřícím, aby rozjímali o díle spásy, které Pán uskutečnil na kříži. Spásonosný plán nebeského Otce se naplnil tím, že jednorozený Syn se svobodně a bezvýhradně daroval lidem. „Nikdo mi nemůže vzít život, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10,18), tvrdí Ježíš, a tak jasně osvětluje, že On sám obětuje svůj vlastní život dobrovolně pro spásu světa. Aby potvrdil tak velký dar lásky, Spasitel dodává: „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13).

Postní doba je vhodnou příležitostí k obrácení, která nám pomáhá kontemplovat toto úchvatné tajemství lásky. Je návratem ke kořenům víry, protože při rozjímání o daru nesmírné milosti, jímž je Vykoupení, nemůžeme nevzít na vědomí, co všechno se stalo jako důsledek láskyplné Boží iniciativy. Právě proto, abychom rozjímali o tomto aspektu spásonosného tajemství, zvolil jsem za téma letošního postního poselství slova Pána: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte (Mt 10,18).

2. Bůh nám svobodně daroval svého Syna: kdo by si mohl zasloužit, anebo kdo si zasluhuje takovou výsadu? Svatý Pavel tvrdí: „Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš“ (Řím 3,23-24). Bůh nás miloval s nekonečným milosrdenstvím a nedal se odradit těžkou roztržkou, do níž uvrhl lidskou osobu hřích. Dobrotivě se sklonil nad naší slabostí a použil ji jako příležitost k novému a ještě úchvatnějšímu projevení své lásky. Církev nepřestává hlásat toto tajemsttví nekonečné dobroty tím, že velebí svobodnou božskou volbu a touhu Boha člověka neodsoudit, nýbrž znovu ho přijmout člověka do společenství se Sebou samým.

„Zadarmo jste přijali, zadarmo, dávejte“. Kéž tato evangelijní slova zaznívají v srdci každého křesťanského společenství během kajícího putování k velikonocům. Kéž postní doba tím, že znovu připomíná ducha tajemství smrti a vzkříšení Pána, přivede každého křesťana k tomu, aby v nitru žasl nad velikostí tak velkého daru. ANO! Zadarmo jsme dostali. Což není celá naše existence poznamenána Boží dobrotivostí? Život je dar, stejně jako jeho podivuhodný rozvoj. A právě proto, že je darem, nemůže být lidský život nemůže být považován za majetek nebo soukromé vlastnictví, i když možnosti, jaké dnes máme, abychom zlepšili jeho kvalitu, by mohly svádět k názoru, že člověk je jeho „pánem“. Vždyť poznatky lékařství a biotechnologie by někdy mohly člověka přivést k myšlence, že se sám stvořil, a podlehnout pokušení manipulovat „stromem života“ (Gen 3,24)

Tady je třeba znovu zdůraznit, že ne všechno, co je technicky možné, je také morálně dovolené. I když úsilí vědy o zajištění kvality života, která by více odpovídala důstojnosti člověka, je obdivuhodné, nesmí se nikdy zapomínat, že lidský život je dar a že si stále uchovává svoji hodnotu, i když je poznamenán utrpením nebo omezením. Je darem, který je třeba vždycky přijímat a milovat: zdarma přijatým a zadarmo postaveným do služby druhých.

3. Postní doba nám znovu předkládá příklad Krista, který se za nás obětoval na Kalvárii, a tak nám zvláště pomáhá pochopit, že život byl vykoupen v Něm. Skrze Ducha svatého obnovuje náš život a činí nás účastnými samého božského života, který nás uvádí do důvěrného vztahu k Bohu a dává nám zakoušet Jeho lásku k nám. Jde o úchvatný dar, o němž křesťan může mluvit pouze s radostí. Svatý Jan píše ve svém evangeliu: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3). Tento život, který nám byl dán křtem, musíme neustále živit věrnou osobní i komunitní odpovědí skrze modlitbu, slavení svátostí a evangelijní svědectví.

Když jsme tedy život zadarmo dostali, musíme ho také zadarmo dávat bratřím. Ježíš to žádá po učednících, když je posílá jako své svědky do světa: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“. A prvním darem, který musíme dávat, je svatý život, svědectví nezištné Boží lásky. Kéž je postní putování pro všechny věřící stálou připomínkou toho, že musíme prohlubovat toto naše zvláštní povolání. Jako věřící se musíme otevírat životu s výraznými rysy „nezištnosti“ tím, že se bezvýhradně dáváme Bohu a bližnímu.

4. „Máš něco, co bys nedostal?“ (1 Kor 4,7), napomíná v prvním listě Korinťanům svatý Pavel. Z uvědomění si této skutečnosti pak pramení láska k bratřím a starost o jejich potřeby. Čím větší jsou jejich potřeby, tím větší je pro věřícího člověka naléhavost úkolu jim sloužit. Nedopouští snad Bůh existenci potřeb, abychom se tím, že jdeme vstříc druhým, osvobozovali od našeho egoismu a žili autentickou lásku evangelia? Ježíšova výtka zní zcela jasně: „Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci?“ (Mt 5,46). Svět hodnotí vztahy s ostatními na základě prospěchu, zisku a vlastních výhod a tím utvrzuje egocentrický pohled na život, ve kterém velmi často není místo pro chudé a slabé. Každá lidská osoba, i ta nejchudší, nejméně obdařená, však musí být přijímána a milována pro sebe samu, bez ohledu na její přednosti a nedostatky. Ba dokonce v čím větších obtížích se nachází, tím více se musí stávat předmětem naší konkrétní lásky. Právě o této lásce církev vydává svědectví díky početným institucím, které se starají o nemocné, chudé, vykořisťované a přehlížené. Tímto způsobem se křesťané stávají apoštoly naděje a budovateli civilizace lásky.

Velmi výmluvně zní Ježíšova slova „zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ ve chvíli, kdy posílá své učedníky hlásat Evangelium spásy, které je Jeho prvním a hlavním darem, který odevzdal lidstvu. On chce, aby se jeho blížící se království (srov. Mt 10,5nn) rozrůstalo skrze skutky nezištné lásky jeho učedníků. Tak to dělali v počátcích křesťanství apoštolové, a všichni, kdo je potkali, je uznávali za nositele poselství mnohem většího než byli oni sami. Tak se tedy i nyní stává dobro, které věřící vykonají, znamením a často také pozváním k víře. I v případě, jako tomu bylo u dobrého samaritána, kdy se křesťan setká s nouzí a potřebou druhého, není jeho pomoc obyčejnou materiální pomocí. Vždy je také hlásáním Království, které ukazuje plný smysl života, naděje a lásky.

5. Drazí bratři a sestry! Kéž bychom postní dobu prožili právě v tomto duchu, v duchu opravdové a (zavazující) velkomyslnosti, ušlechtilosti a štědrosti k našim nejchudším bratřím! Otevřeme-li jim své srdce, ještě více si uvědomíme, že to, co druhým darujeme, je odpovědí na nesčetné dary, kterými nás Pán obdaroval a nadále obdarovává. Zadarmo jsme dostali, zadarmo také dávejme!

Existuje jiná doba, než je doba postní, která by byla vhodnější pro toto svědectví nezištnosti, jehož svět tolik potřebuje? V samotné lásce, kterou má Bůh k nám, zní volání k tomu, abychom se ze své strany nezištně darovali druhým. Děkuji všem – laikům, řeholníkům, kněžím – kteří ve všech koutech světa vydávají toto svědectví lásky. Kéž by tomu tak bylo u každého křesťana, v různých situacích ve kterých se nachází.

Maria, Panno a Matko ušlechtilé Lásky a Naděje, buď naší průvodkyní a oporou při tomto postním putování. Všechny rád ujišťuji o mé modlitbě, a s radostí uděluji každému, zvláště těm, kteří každodenně pracují na rozmanitých dílech charity, zvláštní apoštolské požehnání.

Ve Vatikáně, 4. října 2001, slavnost svatého Františka z Assisi

Přeložil P. Jiří Sýkora z Vatikánského rozhlasu