Zopakujme si tedy základní věroučné důvody, které shromáždění této povahy dávají do značně nepříznivého světla. Problém nespočívá v předmětu modlitby, kterým je mír. Mír je důležitá hodnota pozemského života a je třeba o ní Boha prosit.

Katolická liturgie obsahuje mnoho krásných modliteb za mír a pokoj a sami andělé při narození Vykupitele zpívají „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Pokoj a mír lidem dobré vůle je však podmíněn úvodními slovy tohoto zpěvu, totiž pravou oslavou pravého Boha. A to obřady, které Starý i Nový zákon zamítá jako falešné („všechna božstva národů jsou démoni“, Žalm 95, 5), nejsou.

Usilovat o občanský mír mezi národy je možné prostřednictvím shromáždění a rozhovorů diplomatické povahy, včetně zapojení náboženských představitelů. Zcela jiné povahy je ale přesvědčení, že lze daru míru od Boha dosáhnout prostřednictvím modliteb falešných náboženství. Taková představa je v rozporu s katolickou vírou a prvním Božím přikázáním.

Tímto tvrzením nehodnotím povahu modlitby jednotlivého jinověrce, nýbrž modlitbu vlastní danému náboženství, vyjádřenou nepravým obřadem zaměřeným k falešnému bohu. Písmo svaté, a to jak Starý, tak Nový zákon shodně učí, že Bohu milou modlitbou je ta, která vychází z pravého, Bohem zjeveného náboženství. „To, co obětují pohani, obětují zlým duchům a ne Bohu. Nechci přece, abyste byli společníky zlých duchů“ (1 Kor 10, 20).

Ten, kdo zve falešná náboženství ke společným modlitbám, má přímý podíl na jednání, které Bůh neschvaluje, vždyť „v jednoho Boha budeš věřit“. Toto pozvání vyvolává zdání, že jsou jejich modlitby Bohu milé a že jsou potřebné, ba přímo nutné, k seslání pravého míru mezi národy. Kdyby byl této události v Assisi přítomen sv. Pavel, mohl by opakovat svá slova z listu Korinťanům: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami? Vždyť vy jste přeci chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: „Budu přebývati a choditi mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a ničeho nečistého se nedotýkejte!“

A jak hovořil sv. Petr, když stál se sv. Janem před veleradou? „To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, ale stal se kamenem úhelným. A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4, 12). A jak k nám hovoří výše zmíněný sv. Jan? „Kdo je lhářem, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce“ (1 Jan, 2, 22).

Je hříchem proti ctnosti lásky, když v jinověrcích posilujeme jejich přesvědčení, že jejich náboženství jsou dobrá. I dnešní církevní představitelé jsou vázáni naukou Církve, slavnostně vyhlášenou papežem Evženem IV. na florentském koncilu v 15. století: „Svatá církev římská pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo, kdo se nalézá mimo katolickou církev, tedy nejen pohané, ale také židé, heretici a schismatici, nemohou vejít do života věčného, nýbrž jsou odsouzeni k trestu věčného ohně, připraveného pro ďábla a jeho anděly (Mt 25:41), nejsou-li s ní před svou smrtí sjednoceni… nikdo, i kdyby prolil svou krev pro Jméno Kristovo, nemůže být spasen, nespočívá-li v lůně a jednotě katolické Církve.“

V roce 1910 vydal papež sv. Pius X. apoštolský list Notre charge apostolique, kterým odsoudil tzv. sillonské hnutí, jež chtělo sdružovat za účelem prosazení civilizačního pokroku a míru ve světě příslušníky různých náboženství. Hnutí, které mělo původně základy katolické, se otevřenou spoluprací s jinými náboženstvími přeměnilo ve společenství, které z ekumenických důvodů oslabilo svoji katolický orientaci na minimum, až ji zcela ztratilo.

Papež píše: „Zarážející a zarmucující jsou zcestnost a duchovní lehkověrnost mužů, kteří si říkají katolíci a kteří sní o tom zřídit na zemi, mimo katolickou církev, říši spravedlnosti a lásky: spolu s dělníky, přicházejícími ze všech směrů a ze všech náboženství nebo bez náboženství a to za předpokladu, že zapomenou na to, co je dělí, tj. jejich náboženské a světonázorové přesvědčení…Nikoliv, ctihodní bratři, v těchto dobách společenské a duchovní anarchie, kdy se každý činí sám sobě učitelem a zákonodárcem, musí být neustále účinně připomínáno toto: stát nemůže být budován jinak, než jak jej vybudoval Bůh; není možné zřídit společnost, jestliže Církev nepoloží základy a neřídí stavební práce…

Vyžadují proto ode všech, aby se při budování společnosti nestřetávali na základě rozdělujících světonázorových nebo náboženských přesvědčení, nýbrž kráčet ruku v ruce; a sice aniž by se vzdávali svých přesvědčení. Snad by se mohla v této oblasti uskutečnit jednota mezi dušemi, která jsou vázána různými náboženskými přesvědčeními… Usilují o reformu civilizace, tedy o náboženské dílo nejvyššího stupně. Jenomže žádná pravá civilizace nemůže být bez civilizace morální a žádná morální civilizace bez pravého náboženství.“

Uvědomují si organizátoři modliteb za mír v Assisi, že by se jich z výše uvedených důvodů nemohl sv. Pius X. s dobrým svědomím účastnit?