Míchal Semín v sérii tři článku ( 21.1. , 12.2. , 13.2 .) obvinil Jana Pavla II. z jednání proti katolické víře při pořádání mezinabozenske setkání v Assisi.  P. Vojtěch Daněk (a druhý článek ) a Tomáš Ryska ve svých příspěvcích Svatého Otce bránili a já bych rád v této linii pokračoval.

Doufám, že se  přitom vyhnu formálně logickým nedostatkům na které upozornil Ladislav Nosek. Můj příspěvek bude mít formu "citát že Semína - vlastní komentář".
    
Začneme Semínovym článkem z 21.1.2002:

 "Přestože jsme byli ujišťování, že tato událost (tj. Setkání v Assisi) nemá vést k relativizaci pravého náboženství, praktické důsledky byly a jsou opačné. Při setkání v Assisi i při dalších setkáních tohoto druhu dosud nezazněl hlas, kterým by byla vyjádřena jedinost pravého náboženství a výlučnost katolické církve jako Bohem založené společnosti "mimo kterou není spásy."

Souhlasím se Semínem, že při proslovech náboženských představitelů na setkáních typu Assisi, by mohl zaznít hlas, že katolická církev je výlučná a mimo ní není spásy. Stejně tak by mohl zaznít hlas muslimů, že Mohammed je pravý Prorok a že Ježíš nebyl ukřižován. Domnívám se ale, že tyto výroky jsou v Assisi přinejmenším že dvou důvodů zbytečně:

(1) Poučení není třeba: stěží je mezi nejvyššími náboženskými představiteli někdo tak nevzdělán, že by netušil o tom, co ona druhá náboženství učí o spáse těch, jež jsou mimo.
(2) Zaměření na výroky tohoto typu by odvedla pozornost od toho, že existují dobře hodnoty, jež sdílí více než jedno náboženství. Pouze povrchní pozorovatel a účastník může dospět k závěru, že právě náboženství je v Assisi relativizované.

"Choreografie těchto shromáždění vyjadřuje spíše presvědčení, že pravé náboženství má stejnou hodnotu a práva jako náboženství nepravá."

Choreografie vyjadřuje účtu k přesvědčení druhých, nikoli to, že pravé náboženství má stejnou hodnotu jako náboženství nepravá. Co je myšleno narážkou na práva pravého a nepravých náboženství? Má mít právě náboženství v občanské společnosti jiná práva než náboženství nepravá?

"Jak mohou nepravá náboženství přispět k pravému míru, který je mírem Kristovým?”

Mír Kristův je hodnota daleko hlubší než mír ve smyslu nepřítomnosti válek. I nekatolická náboženství mohou přispět k nepřítomnosti ozbrojených konfliktů ve světě. (Navíc někdy ani vyznávání stejné katolické víry nazabránilo krvavým konfliktům.)

 "Je důležité si uvědomit, že zatímco pravé náboženství obsahuje plnou pravdu o Bohu a člověku, náboženství nepravá jsou definována tím, čím se od pravého liší - tedy svými omyly! Jak se mohou společně obracet k pravému Bohu, když nepravá náboženství mají o Bohu falešné představy? Jak mohou přispět k vybudování "civilizace lásky", když mnohé z nich ospravedlňují uctívání tvorů, potraty, podřadné postavení ženy, mnohoženství a jiná zla?"

Nekatolická náboženství obsahují omyly, ale také se s katolictvím v lecčems shodují. Neodmítejme jen omyly, ale povzbuzujme také shody. Navíc, tak jako v případě věd a umění, leccos, co vzniklo v kontextu kultury jiného náboženství může obohatit i katolické věřící (zde je samozřejmě třeba opatrnosti, rozlišování a věrnosti učitelskému úřadu Církve).

"Klást jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, založenou Bohočlověkem Ježíšem Kristem a řízenou Duchem Svatým na stejnou úroveň s bludnými a pohanskými systémy bylo vždy Církví odsuzováno jako projev náboženského indiferentismu."

Kontext tvrzení napovídá, že z náboženského indiferentismu je obviňován pořadatel setkání v Assisi, tj. Jan Pavel II. Jak se snažím prokázat, obvinění je falešné - Jan Pavel II. neklade na jednu úroveň Církev a jiná náboženství, stačí si přečíst cokoli z jeho rozsáhlého díla (obzvlášť doporučují Redemptoris Missio). Je velice smutné slyšet tato slova na adresu jednoho z největších vyznavačů, člověka, jenž obětuje svůj život pro Ježíše Krista a jeho Církev.

 "Vize, kterou sleduje "mezináboženský dialog" a učení, obsazené v encyklice Quas Primas jsou diametrálně odlišné. Zatímco první staví na relativitě toho, v co "věřící" věří a klade důraz na základní hodnotu osobního přesvědčení, druhé odvozuje řád životních hodnot, mezi které patří též společenský mír, od hodnoty pravdy."

Učení Jana Pavla II. skutečně překračuje poněkud úzkoprsou vizi Pia XI. Oba papežové se ovšem shodují v tom, že staví na pravdě. Mimochodem: dialog nepředpokládá relativitu toho, v co věřím. Dialog pouze předpokládá respekt k osobě toho s kým dialog vedu, třebaže se podle mého přesvědčení v té či oné věci mýlí. Navíc dává dialog příležitost vydat svědectví o vlastní víře, což činí Jan Pavel II. i na setkáních v Assisi (viz např. jeho proslov z 24.1.2002; k hlubšímu rozpracování vztahů mezi dialogem a hlásáním evangelia srv. dokument Pontifikální Rady pro mezináboženský dialog "Dialog and Proclamation" z r. 1991).

"Jen v závislosti na rozšírení pravého náboženství a kvalitě jeho praktikování lze očekávat pravý mír a pravou spravedlnost."

Jak už jsem řekl, přináležitost k pravému náboženství není ani nutnou ani dostatečnou podmínkou míru ve smyslu absence ozbrojeného konfliktu. Pohled do dějin ukazuje, že i mezi katolickými křesťany se (žel Bohu) ozbrojené konflikty vyskytují a naopak (mezi věřícími jiných náboženství je často mír).

Dokončení zítra