Ředitel tiskového střediska Svatého stolce včera vydal následující prohlášení:

Ošetřující lékař Svatého Otce, po poradě se svými spolupracovníky, vzhledem k trvající bolestné symptomatologii v pravém koleně, jisté artrozní povahy, poradil Svatému Otci, že si musí odpočinout, aby co nejlepším způsobem léčil tuto potíž.

Proto se včerejší audience 6. března konala na dvou místech: v aule Pavla VI. byla čtena  v různých jazycích katecheze připravená Janem Pavlem II. a nato  poutníci vyšli na svatopetrské náměstí, kde je Petrův nástupce pozdravil a udělil jim své apoštolské požehnání z okna své pracovny.

Úterní chvály 2. týdne  Čtení: Žalm 64, 2-3. 9. 12-13

+    1. Naše pouť uvnitř žalmů Liturgie hodin, nás nyní vede k hymnu, který nás  uchvátí především kouzelným jarním obrazem poslední části (sr. Ž 64, 10-14) Je to scéna plná svěžesti, hýřící barvami a protkaná hlasy radosti.

64. žalm má totiž mnohem rozsáhlejší strukturu, jež je plodem prolínání  dvou odlišných tonalit (témbrů): především se vynořuje historické téma odpuštění  hříchů a přijetí u Boha (sr. vv. 2-5), pak je naznačeno kosmické téma Božího působení na moře a hory (sr vv6-9a); nakonec se rozvine líčení jara (sr vv 9b-14). Ve vysluněném a vyprahlém panoramatu Blízkého Východu, je oplodňující déšť výrazem věrnosti Pána ke stvoření (sr.. Ž 103, 13-16) Pro bibli je  stvoření sídlem lidstva a hřích je atentátem proti pořádku a dokonalosti světa. Obrácení a odpuštění tudíž znovu dávají kosmu celistvost a harmonii.

+    2.  V první části žalmu jsme uvnitř chrámu na hoře Sion. Tam se utíká lid s hromadou svých mravních ubohostí, aby se dovolával osvobození od zlého ( sr Ž 64, 2-4a). Jakmile věřící dostanou rozhřešení svých vin, cítí se hosty Boha, jsou mu blízcí, připraveni na to, že budou připuštěni k jeho stolu, aby se podíleli na svátku Boží důvěrnosti (důvěrného  vztahu k Bohu) /vv 6-9/.

Pán, který se tyčí v Chrámu, je pak představen svým oslaveným a kosmickým obrysem. Říká se totiž, že On je „naděje všech končin země i zámořských dálek... upevňuje hory svou mocí...konejší hukot moří...z jehop znamení jímá bázeň obyvatele všech končin“ od východu až na západ (vv. 6-9)

+    3.    V rámci této oslavy Boha Stvořitele nacházíme událost, kterou bychom rádi zdůraznili: Pán dokáže zvládnout a ukonejšit i hukot moří, které jsou v bibli symbolem chaosu, protikladu řádu stvoření (sr Job 38, 8-11). To je způsob, jak vyvýšit Boží vítězství nejen nad nicotou, nýbrž i nad zlem: kvůli tomu se k „hukotu moří“ a běsnění příbojů“ připojuje i „vřava národů“ (sr. Ž 64,8) totiž vzpoura pyšných.

Sv. Augustin velmi účinně komentuje: Moře je obraz současného světa: hořké slaností, rozvlněné bouřemi, kde se lidé svými  zvrácenými a rozháranými žádostmi stávají rybami, které se navzájem požírají. Pohleďte na toto zhoubné moře, na toto hořké moře, kruté svými příboji!... Nechovejme se takto, bratři, protože Pán je nadějí všech končin země“ (Esposizione sui Salmi II  Roma p. 475)

Je nasnadě závěr, který žalm navrhuje: onen Bůh, který odstraňuje chaos a moře světa a dějin, může přemoci zloby a odpustit hřích, který modlící se člověk nosí v sobě a prezentuje ho v chrámu s jistotou, že ho Bůh očistí.

+    4.  V tomto bodu vstupují na scénu jiná vodstva: vody života a plodnosti, které na jaře zavlažují zemi a ideálně představují nový život věřícího, jemuž bylo odpuštěno. Závěrečné verše žalmu (sr. Ž 64, 10-14), jak se říkalo, jsou velmi krásné a mají hluboký význam. Bůh hasí žízeň země rozpukané suchem a zimním mrazem, tímže ji napájí deštěm. Pán je podoben zemědělci (sr Jan 15,1), který dává růst zrní a dává rašit trávě svou prací. Připravuje půdu, zalévá brázdy, stmeluje hroudy a zavlažuje každý kousek svého pole.

Žalmista užívá deset sloves, aby vylíčil tuto láskyplnou činnost Stvořitele vůči zemi, která se promění v jakousi živou bytost. Vždyť „všechno zvučí hlaholem a zpěvem“ (Ž 64, 14) . Podmanivé jsou v tomo ohledu i tři slovesa spojená se symbolem odívání: „Pahorky se jásotem opásaly, louky se oděly stády, doliny se halí obilím“ (vv 13.14) Je to obraz stepi poseté bělostnými puntíky ovcí; pahorky se opásávají pásem snad vinohradů, znamení jásotu v jejich plodu, vínu, jež „obveseluje srdce člověka (Ž 103, 15); údolí oblékají zlatavý plášť žní. 12. verš uvádí i korunu, jež by mohla připomínat girlandy slavnostních hostin, vložené na hlavy stolovníků (sr Iz 28, 1.5).

+    5.    Všichni tvorové dohromady téměř v jakémsi procesí míří ke svému Stvořiteli a svrchovanému Vládci, tančí a zpívají, chválí a modlí se. Opět jednou se příroda stává výmluvným znamením Boží činosti; je to stránka otevřená všem, připravená ukázat poselství, které do ní vtiskl Stvořitel, neboť, „z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí“ (Mdr 13,5; sr. Řím 1,20) Teologická kontemplace a básnická odevzdanost se slévají v této lyrické básni a stávají se adorací a chválou.

Avšak žalmista míří celým svým hymnem k mnohem intenzivnějšímu setkání totiž k tomu, jež spojuje stvoření a vykoupení. Jako země zjara povstává působením Stvořitele tak člověk povstává ze svého hříchu působením Vykupitele. Stvoření a dějiny jsou tak pod prozřetelnostním a spásonosným pohledem Pána, který přemáhá bouřlivá a ničivá vodstva a dává vodu, která očišťuje, oplodňuje a hasí žízeň. Pán  totiž „uzdravuje ty, kdo jsou zkroušeni v srdci, jejich rány obvazuje, ale také“zahaluje nebe mračny, připravuje zemi deště, dává růst trávě na horách“ (Ž 146, 3.8)

Žalm se tak stává hymnem na Boží milost. A opět sv. Augustin připomíná v komentáři tohoto žalmu tento transcednetní a jedinečný dar: „Pán ti říká v srdci: Já  jsem bohatství. Nestarej se o to, co ti slibuje svět, nýbrž o to, co ti slibuje Stvořitel světa! Dávej pozor na to, co ti slibuje Bůh, budeš-li zachovávat spravedlnost; a pohrdej tím, co ti slibuje člověk, aby tě odvedl od spravedlnosti. Nedbej tedy na to, co slibuje svět! Spíše mysli na to, co slibuje Stvořitel světa“ (l.c. p. 481)

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu