V projevu pražského arcibiskupa Vlka je obsaženo mnoho důležitých sdělení, která si zasluhují pozornost věřících. Vzhledem k tomu, že jsou zmiňována v souvislosti s mými články v Mezinárodním reportu, považuji za opodstatněné připojit k nim svůj komentář.

Zmíněný projev varuje před nebezpečím soukromého a svévolného výkladu Božího zjevení, správně upozorňuje na souvislost takového přístupu k zjeveným pravdám a z něj vycházejících „bludů a herezí“. Je potěšitelné, že ze slovníku kardinála Vlka tyto pojmy zcela nevymizely, že si je patrně vědom toho, že blud je objektivní překážkou spásy, že plný soulad s naukou Církve a její učící autoritou je nutným znakem katolického života. Škoda jen, že podobná slova neadresuje také představitelům a příslušníkům nekatolických vyznání, neboť od toho z ekumenických důvodů odhlíží. Že by zde uplatňoval dvojí metr?

Se způsobem užití výše uvedených principů v medializovaném prohlášení kardinála Vlka však rozhodně souhlasit nelze, a to z následujícího důvodu: jím uvedené pojetí víry a poslušnosti a jejich vzájemného poměru více připomínají politickou rétoriku než učení katolické církve. Posuďte sami.

Kardinál Vlk se ve své argumentaci opírá o tvrzení, že dokumenty Druhého vatikánského koncilu (dále DVK) mají neomylný charakter, stejně jako „reformy“ posledních desetiletí, které se na ně odvolávají. Podle jeho názoru se každý, kdo zpochybňuje neomylnost některé z formulací koncilních dokumentů, případně jejich interpretace církevní autoritou, stává bludařem. To je závažné obvinění, a proto je naléhavě třeba, aby bylo podložené.

Připomeňme si, jak Církev definuje blud: „Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu“ (CIC Kán. 751).

Bludařem je tedy ten, kdo tvrdošíjně popírá některý z článků víry. Patří však mezi články víry dosud blíže nedefinovaný ekumenismus a mezináboženský dialog a v jejich duchu pořádaná shromáždění v Assisi? Nepatří. Proto nelze ty, kteří odmítají „assiské“ pojetí mezináboženského dialogu a které kardinál Vlk iniciativně coby bludaře vyloučil z Církve, obvinit z hereze. Kardinál Vlk jim proto dluží veřejnou omluvu.

Je ale možné, že pan kardinál počítá s nedostatečnou teologickou orientací věřících a užívá tradiční terminologii jen z účelových důvodů. Bude proto užitečné si přesvědčivě doložit míru a povahu autority DVK a v tomto světle zhodnotit, zda je pro věřící závazné uctívat „ducha Assisi“.

Nejprve je třeba uvést důležitou metodologickou poznámku. Kardinál Vlk mě obviňuje, že si svévolně vybírám z toho, co Církev učí, že se stavím do pozice rozhodčího, že nerespektuji církevní vedení, že se stavím proti samotnému Duchu svatému (vytkl toto také „biskupovi“ „církve“ husitské, když mu dovolil kázat v katedrále sv. Víta při bohoslužbě, které sám nedávno předsedal?).

Všimněte si pozorně, milí čtenáři, že jsem se ve svých článcích neodvolával na svoje vlastní teologické představy a vize, a budu tak postupovat i dnes, nýbrž jsem se opíral o neomylné učení katolické církve, tak jak bylo vždy a všude (nutná podmínka neomylnosti v případě řádného výkonu učitelského úřadu) hlásáno, podepřené o přímé výroky papežů a koncilů.

Nejde tedy z mé strany o svévolný výběr, ale o doložené zjištění, že se současná praxe mezináboženského dialogu rozchází s tím, co Církev vždy a všude učila a jak jednala. Chce snad kardinál Vlk tvrdit, že je dovolené, aby církevní představitelé popírali to, co Církev pod vedením Ducha svatého hlásá dva tisíce let? Může snad Duch svatý to, co Církev ve své mravouce i církevním právu soustavně a trvale hodnotila jako těžký hřích proti víře a 1. Božímu přikázání, učinit ctností? Pokud ano, pak je tím popřen božský původ a charakter Církve, neboť zdravý rozum (a Kristus v evangeliu) říká, že pravda je neměnná.

Jaká je tedy závaznost Druhého vatikánského koncilu? Je sice platným a papežem stvrzeným ekumenickým koncilem, což jsou sice nutné, nikoli však dostatečné důvody pro vyvození neomylnosti koncilních dokumentů. Klíčem k pochopení míry závaznosti DVK je jeho pastorační povaha. Tuto skutečnost stvrzují samotní koncilní otcové (v závěru Lumen gentium), takový byl známý úmysl Jana XXIII., v tomto smyslu se o koncilu vyjadřuje jeho druhý papež, Pavel VI. Všechny předchozí koncily byly svolány především z důvodu potřeby závazně stanovit nauku víry, zpochybňovanou či ohroženou aktuálními omyly doby.

Tohoto cíle se však DVK výslovně vzdal (odmítl odsoudit největší bludy své doby, theillhardismus a komunismus) a programově se zabýval pouze pastoračními otázkami v životě Církve.

Neomylnost ekumenického koncilu se tedy vztahuje na definovanou oblast víry a mravů, jak dokládá Kodex kanonického práva (Kán, 749,2): „Neomylnost v učitelském úřadě přísluší také sboru biskupů, když učitelský úřad vykonávají biskupové shromáždění na obecném sněmu a jako učitelé a soudci víry a mravů vyhlašují s konečnou platností nauku v oblasti víry a mravů za závaznou pro celou církev.“

Hned následující kánon (749, 3) říká: „Za neomylně vyhlášenou se považuje jen ta nauka, o níž je to s jistotou známo.“

Podmínkou neomylnosti učení koncilu je tedy jednoznačná deklarace úmyslu vyhlásit danou nauku jako závaznou. To však DVK neučinil, jak je to zřejmé z vlastních slov Pavla VI.: „Mnozí se ptají, jakou autoritu, jakou míru teologické závaznosti zamýšlel koncil dát svému učení, když se všeobecně ví, že se vzdal možnosti vyhlásit slavnostní dogmatické definice, předpokládající užití mimořádné autority učitelského úřadu. Odpověď je známa každému, kdo si pamatuje prohlášení koncilu…vzhledem ke své pastorační povaze, vyhnul se vyhlášení článků víry, vykazujících neomylnost“ (z Generální audience, 12. 1. 1966).

V textech DVK je k věření předloženo jen to, co již dříve Církev stanovila jako závazné, to, co hlásala vždy a všude. Ty formulace koncilu, o něž se vede věcný interpretační spor, nebyly koncilními otci přijaty jako neomylné, což je zřejmé z toho, že zde úmysl vyhlásit je jako neomylné chybí. Kdo je tedy kriticky promýšlí, nedopouští se hříchu proti víře, jak se domnívá kardinál Vlk. Jak jsem připomněl, z kánonu 749, 3 vyplývá, že pokud není učení koncilu výslovně deklarováno jako neomylné, nelze vyžadovat uznání jeho neomylnosti ani od jednotlivých členů Církve. Kdo činí z DVK koncil dogmatický, svojí naukovou závazností zcela rovnocenný s dogmatickými koncily minulosti, klame sebe i druhé. Kdo je tedy věrný koncilnímu učení – kardinál Vlk, nebo ti, které snad jen z pouhé neznalosti nazývá heretiky?  Odpověď je, myslím, zřejmá.

Jak je to v případě výroků a jednání papeže? Jsou všechny jeho výroky neomylné, jsou všechny jeho činy automaticky zaměřeny k dobru Církve? Mnoho konzervativně smýšlejících katolíků se dnes domnívá, že ano. Jejich motiv je čistý, chtějí hájit papeže proti jeho kritikům z řad neomodernistů, usilujících o co největší oslabení papežského primátu a demokratizaci Církve. Hlubší teologické zhodnocení této pozice však vyznívá v jejich neprospěch.

V případě mimořádné neomylnosti papeže platí to, co závazně definoval jako zjevenou pravdu víry I. vatikánský koncil:  „Římský papež, hovoří-li ex cathedra, tedy tehdy, kdy jedná z moci svého úřadu pastýře a učitele všech křesťanů, definuje v síle své nejvyšší apoštolské autority učení, týkající se víry a mravů, jako závazné pro celou Církev, vlastní prostřednictvím asistence Boží jemu přislíbené v osobě sv. Petra, neomylnost, kterou Božský Vykupitel zamýšlel pro svoji Církev…“

Omyly o povaze a rozsahu papežské neomylnosti existují dva: 1) z přemíry a 2) z nedostatku. První případ vychází z přesvědčení, že každý výrok papeže v otázce víry a mravů je automaticky neomylný. Druhý případ redukuje papežskou neomylnost jen na neomylnost mimořádnou (ex cathedra). Prvního omylu se nejčastěji dopouštějí někteří konzervativní katolíci, druhý omyl je vlastní neomodernistům (ilustrativním příkladem je jejich odmítání Humanae vitae (v případě učení o antikoncepci) nebo Ordinatio sacerdotalis (v otázce nemožnosti svěcení žen), neboť se v těchto případech nerozhodlo ex cathedra, tedy s užitím mimořádné neomylnosti). Papežská neomylnost však není jen mimořádná, ale též řádná. Zatímco neomylnost mimořádná se výlučně váže k jedinému úkonu (např. vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie formou ex cathedra), neomylnost řádná vyžaduje, aby tento jednotlivý akt (výrok, encyklika apod.) byl souladný s tím, co Církev vždy a všude hlásala.

K tomu, aby papež jednal s řádnou neomylností, musí být v morální jednotě se svými předchůdci. Pokud v této jednotě není, není v dané věci neomylný. Klasická teologie v případě řádného papežského magisteria užívá rozlišení na magisterium neomylné a „autentické“, které neomylné být nemusí. Záleží na tom, zda v dané věci existuje morální jednota aktuálního papeže s jeho předchůdci, zda činí to, co patří k tradici Církve jako celku. Je třeba si uvědomit, že Církev není papežovým vlastnictvím (je autoritou nejvyšší, nikoliv absolutní!), že i on je vázán tím, co Kristus svěřil apoštolům i směrodatnou katolickou tradicí, jak to slavnostním způsobem vyhlašuje I. vatikánský koncil v dekretu Pastor aeternus („Duch svatý byl nástupcům sv. Petra přislíben ne proto, aby zjevovali nová učení, ale proto, aby s Jeho pomocí zbožně chránili a věrně vykládali Zjevení či poklad víry, předaný od apoštolů“).

V případě shromáždění v Assisi tuto kontinuitu v životě Církve nalézt nelze, což jsem se pokusil prokázat ve svých předchozích příspěvcích. Do jisté míry je si toho vědom i papež, neboť ve svých listech a prohlášeních, vyjadřujících se k otázkám ekumenismu a mezináboženského dialogu, svoje předchůdce zpravidla necituje, odvolávaje se výhradně na pastorační dokumenty posledních 40 let, texty DVK a pozdější dokumenty autentického učitelského úřadu.

Je tedy zřejmé, že ekumenický model, který je vyjádřením pokoncilních preferencí v teologii, není v katolické tradici přítomný. Jedná se tedy o cosi zcela nového, co svůj vztah k tradici teprve hledá. I z tohoto důvodu je evidentní, že katolík není povinen božskou vírou tuto orientaci přijímat a ten, kdo klade odůvodněné pochybnosti a námitky vůči ní, nedopouští se provinění, které mu nespravedlivě a v rozporu se zdravým rozumem a katolickou naukou přisuzuje kardinál Vlk.

To, co se z formy projevu kardinála Vlka na Svobodné Evropě jeví jako nečekaný zájem o věroučnou čistotu, je spíše než řádným užitím svěřeného úřadu jeho zneužitím a to s důsledky, které lze dnes jen stěží předvídat.

Přečtěte si komentář Miloslava kardinála Vlka