O loňských Velikonocích jsme se vydali slavit Velikonoce do Švýcarska, na pozvání sester z komunity v Grandchamp. Grandchamp je malá usedlost (bývalá textilka), kterou již po několik desetiletí užívá rozrůstající se komunita žen. Pro větší přiblížení, Grandchamp se nachází ve francouzsky mluvícím kantonu, nedaleko města Neuchatel, na břehu překrásného jezera ledovcového původu.

Archa v pozadí

Protestantský klášter? Pro české evangelíky poněkud vzdálená představa, ale pro Švýcarsko kolébku reformace, zřejmě věc ne tak neobvyklá. Tradice komunity, která se usadila v Grandchamp v 50-tých letech, sahá až do doby 1. světové války. Jedna ze zakládajících sester tehdy pracovala jako ošetřovatelka ve vojenském lazaretu v Paříži. Jako komunita s pevným řádem začíná tato skupina žít až od 50-tých let 20.století, kdy sestry přijaly obdobu slibu bratří z Taizé. Vlastně by bylo lépe napsat, že slib sester z Grandchamp sloužil jako vzor pro bratry z Taizé. (vesnička Taizé je z Grandchamp vzdušnou čarou pouhých 170 km.)

S bratry z Taizé mají sestry i podobnou spiritualitu a poslání: povolání k modlitbě, přijímání hostů, úsilí o jednotu křesťanů a o vzájemné usmíření. Jejich cesta se ale liší, žijí více ve skrytosti a nevytváří kolem sebe tak masový okruh příznivců jako hnutí z Taizé. Panuje zde rodinná atmosféra, sester je zde okolo 40. (Dalších několik sester žije v německé časti Švýcarska (Sonnenhof) a v malých ”poustevnách” v Alžírsku, Izraeli a v Palestině.) My hosté jsme spolu se sestrami vytvářeli společenství čítající asi 80 lidí, které se zhruba zdvojnásobilo při hlavních liturgických slavnostech po příchodu obyvatel z okolních měst.

Celý velikonoční týden měl slavnostní ráz. Pastor Švýcarské reformované církve Ulrich Ruegg, který uváděl jednotlivé meditace pro přiblížení Ježíšovy cesty, již na začátku pozval všechny k prožití společného času jako slavnosti. Motto duchovní obnovy velikonočního týdne bylo:”Život – jediná slavnost?” Často se ptáme, proč lidé nepřicházejí do kostela. Možná právě proto, jak uvedl pas-tor ve své úvodní meditaci, že nám chybí duch radosti.

Sestry v Grandchamp se scházejí třikrát denně ke společné modlitbě do kaple zvané ”Archa”, která vznikla rekonstrukcí bývalé dřevěně stodoly, kde se sušily vyrobené oděvy. V Arše se konaly i všechny liturgie Svatého týdne. Důmyslnost, z jakou dovedly sestry využít prostor kaple během boho-služeb, byla obdivuhodná a ještě více podtrhovala slavnostní atmosféru. Na Zelený čtvrtek jsme prostor v Arše přestavěli na jídelní sál a před slavením Eucharistie, tak jak je běžně zvykem, se slavila paschální hostina podle židovského zvyku na památku vyjití z Egypta. Jedl se skutečný beránek, hořké byliny a nekvašený chléb.

Interiér Archy

Velký pátek je ve Švýcarsku volný den a my jsme se společně scházeli v kostele a četli pašije z Janova evangelia, tak jak se blížila třetí hodina, kdy podle tradice Ježíš skonal. V tuto hodinu byl začátek liturgie kříže s prostým obřadem Eucharistie, kdy jsme pro přijímání chleba a vína utvořily dva velké kruhy kolem celé kaple.

Ježíš zemřel - nastalo takové ticho, jako by se zastavil čas. Večerní bohoslužba ”ukládání do hrobu” je již pokojná a utišující. Pokládáme květiny na stůl Páně, jako na hrob a každý má možnost pokleknout a v tichosti se modlit.

V Sobotu, v den svátečního klidu pro Židy, se utišuje vítr a za jezerem se poprvé objevuje překrásné panorama Alp. Jakoby již Kristus zlomil moc zla a přiblížil se okamžik velikonoční radosti. Ta nastává v neděli brzo ráno, ještě před východem slunce. Shromaždujeme se před Archou, na místě, kde bude zapálen oheň –symbol světla Kristova. Během liturgie zazní v mnoha jazycích radostná zvěst o Vzkříšení a i po jejím skončení se všichni zdraví: “Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen!”

Ačkoliv společenství v Grandchamp vzniklo v reformovaném prostředí, užívá se termín ”Eucharistie” namísto ”Večeře Páně”. Řecké slovo eucharistia, které je uvedené na mnoha místech v Novém zákoně, znamená vděčnost a díkůvzdání. To může lépe vyjádřit podstatu Ježíšova spásného činu a velikonoční radost z toho, že Kristus byl vzkříšen a vzal na sebe naše hříchy. Je to výzva i pro nás a pro naše slavení Večeře Páně, která by nám zvláště v  povelikonoční době měla být radostnou událostí a díkuvzdáním než poslední večeří na rozloučenou.

Související texty: Článek autora o svatodušní návštěvě komunity v Grandchamp

Internetové stránky komunity: http://www.grandchamp.org/pages/en/pray.html