+ 1. „A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku až do krajnosti.“ (Jn 13,1).

Tato slova z právě předneseného evangelia dobře podtrhují atmosféru Zeleného čtvrtku. Dávají nahlédnout do citů, které zakoušel Kristus „v noci, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11, 22) a nás podněcují, abychom se účastnili slavného obřadu s intenzivní a vnitřní vděčností.

Dnes večer vstupujeme do Kristovy „Paschy“ (přechodu), která je dramatickou a závěrečnou, dlouho připravovanou a očekávanou chvílí pozemského života Božího Slova. Ježíš přišel mezi nás, aby sloužil, a ne aby se mu sloužilo, a vzal na sebe dramata a naděje lidí všech dob. Tím že mysticky anticipoval (předjal) oběť Kříže, chtěl ve večeřadle s námi zůstat pod způsobu chleba a vína; svěřil apoštolům a jejich nástupcům poslání a moc stále obnovovat živou a účinnou památku v eucharistickém obřadu.

Tato bohoslužba nás tedy všechny mysticky zahrnuje a uvádí nás do Svatého Třídenní, během něhož se i my naučíme od jediného „Mistra a Pána“ „natáhnout ruce“ a jít, kam nás volá plnění vůle nebeského Otce.

+ 2. „Čiňte to na mou památku.“(1 Kor 11,24-25) Tímto příkazem, který nás zavazuje opakovat jeho gesto, Ježíš uzavírá ustanovení svátosti oltářní. Také po umývání nohou nás vybízí, abychom ho napodobovali: „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ (Jan 13,15) Stanoví tak úzkou souvislost mezi eucharistií, svátostí obětního daru, a přikázáním lásky, které nás zavazuje přijímat bratry a sloužit jim.

Nelze oddělovat účast na stolu Páně od povinnosti milovat bližního. Kdykoliv se účastníme eucharistické oběti, i my dáváme své „Amen“ před Tělem a Krví Páně. Zavazujeme se tak konat to, co konal Kristus, „umývat nohy“ bratřím, tím že se přeměníme na konkrétní a průzračný obraz Toho, který „se zřekl sám sebe a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Fil 2,7).

Láska je nejcennějším odkazem, který zanechává těm, jež povolává k následování. A Jeho láska, na níž se podílejí jeho učedníci, je dnes večer nabízena celému lidstvu.

+ 3. „Kdo jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení.“ (1 Kor 11,29) Eucharistie je velikým darem, ale také velkou odpovědností pro toho, kdo ji přijímá. Ježíš říká Petrovi, který nechce dovolit, aby mu umyl nohy, že je nutno, aby člověk byl čist, než přistoupí k eucharistické hostině. Církevní tradice vždycky ozřejmovala spojení, jež existuje mezi eucharistií a svátostí smíření. Chtěl jsem to také já zdůraznit v letošním Listu kněžím k Zelenému čtvrtku, tím že jsem vyzýval kněze, aby s novým úžasem objevovali krásu svátosti odpuštění. Jen tak budou moci dát ji objevit věřícím, kteří jsou svěřeni jejich pastorační péči.

Svátost pokání navrací pokřtěným Boží milost, kterou ztratili smrtelným hříchem, a disponuje je, aby hodně přijímali eucharistii. Kromě toho přímý rozhovor, který je součástí řádného udílení svátosti, může vycházet vstříc požadavku po osobním sdílení, který je dnes stále obtížnější ve společnosti frenetického shonu technologické společnosti. Zpovědník svým osvíceným a trpělivým působením může uvést kajícníka do onoho hlubokého společenství s Kristem, které svátost [smíření] opět umožňuje a eucharistie dovádí k plnosti.

+ 4. „Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1)

Vraťme se v duchu do Večeřadla! S vírou se shromáždíme kolem oltáře Pána, a budeme konat památku Poslední večeře. Opakujíce Kristova gesta, zvěstujeme, že jeho smrt vykoupila lidstvo ze hříchu a nadále otevírá naději na budoucí spásu pro lidi každé epochy.

Je to úkolem kněží, aby stále znovu konali obřad, který pod způsobu chleba a vína zpřítomňuje Kristovu oběť opravdu, skutečně a podstatně, až do konce časů. A všichni křesťané se mají stát pokornými a pozornými služebníky bratří, aby spolupracovali na jejich spáse. Je úkolem každého věřícího hlásat životem, že Boží Syn miloval své „až do krajnosti“. Dnes večer, v tichu nabitém tajemstvím, se živí naše víra.

Spojeni s celou církví Tvou smrt zvěstujeme, Pane. Plni vděčnosti už vychutnáváme radost Tvého vzkříšení. Plni důvěry se zasazujeme o to, abychom žili v očekávání tvého slavného příchodu. Nyní i vždycky, ó Kriste, náš Spasitele. Amen!

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu