Bývalo odedávna veřejným tajemstvím, že nejedná kuchařka na katolické faře nepečuje o blaho a spokojenost svého pána a duchovního pastýře pouze vařením, přáním a obdobnými domácími pracemi.

Vztahy mezi knězem a jeho hospodyní bývaly leckdy mnohem srdečnější, než jak se oba navenek tvářili, což se pochopitelně stejně nikdy zcela neututlalo a vedlo pak k mnoha klepům, klevetám i poťouchlým narážkám či žertům na adresu ilegálního párů.

Uzavřít sňatek samozřejmě nemohli, což s sebou nešlo řadu nepříjemnosti a zvláště pro onu ženu kromě jiného i nemožnost dědit po mnohdy celoživotním partnerovi. Tak to vždy znemožňovala přísná církevní nařízení a je tomu takto dodnes.

Před sto lety se však přece jen našla jedna, která se rozhodně nesmířila s takovou křivdou, a rozhodla se proto vzít spravedlnost do svých rukou. Nestalo se to však v žádném z měst a velkoměst, kde byla morálka přece jen uvolněnější než na mravném moravském venkově, ale právě tam, totiž v jedné poměrně zapadlé a chudé vísce na Českomoravské vysočině.

Dne 29. prosince roku 1896 se v záchvatu choromyslnosti zastřelil důstojný pan Antonín Stelzl, farář v Horní Bobrové nedaleko Nového Města na Moravě. Tamější věřící tedy mohli očekávat nejen brzký příchod nového roku, ale také nového velebníčka. Avšak ještě předtím, než jim ho z biskupství do Bobrové poslali, byla na tamější faře vykonána soudní inventura pozůstalosti po tom předchozím, který se odebral na věčnost za tragických okolností.

A tu došlo k nemilému překvapení. Pozůstalost po šíleném duchovním se od samého počátku inventury jevila znalcům nápadně chudou, neboť bylo obecně známo, že zvěčnělý byl dosti zámožný. Bylo patrně, že inventuře úřední předcházela úplně jiná inventura, nepochybně ryze soukromá, a tu nemohl podniknout nikdo jiný, než farářova hospodyně.

Byla jí Johana Oplustilová, jedenasedesatileta čiperka, která dobře věděla, že musí zavčasu myslet na zadní kolečka. Nicméně nepovedlo se.

Proti Oplustilové vzápětí zavedli trestní vyšetřování, kterým bylo zjištěno, že ona dáma skutečně hned po tragické události chladnokrevně vytáhla z nebožtíkovy kapsy klíče a provedla důkladnou revizi celého domů.

Její výsledek či spíše výtěžek ji nepochybně uspokojil, neboť se rázem stala majitelkou sedmi stozlatkových rent, nadto sebrala další peníze na hotovosti a nepohrdla ani spořitelními knížkami. Ale Oplustilova zase nebyla tak skromná, aby šla jenom po penězích. Mimo to u ní totiž našli také dva tucty stříbrných lžic, zlatý řetízek a dokonce i dva vepře, které pro jistotu raději zabila, aby snad na sebe komisi neupozornili nepatřičným chrochtáním.

A o tom, že měla Oplustilová i výjimečně organizační schopnosti, svědčí skutečnost, že do bezpečí, totiž ke svému bratrovi, dala nenápadně odvézt nejen hromadu brambor, ale taky dvacet pytlů obilí. Úhrnná cena všech těchto statku obnášela několik dalších stovek zlatých.

Za to vše byla Oplustilová pohnána před jihlavskou porotu, obviněna že zločinu krádeže a bylo proti ní zavedeno hlavní přelíčení. Následkem výroku poroty pak byla uznána vinnou a odsouzena do těžkého žaláře na tři měsíce, zostřeného každých čtrnáct dnů postem, jak tehdy bývalo dobrým zvykem.

No řekněte, děcka, není to nádhera? Takovýhle příběh by nevymyslel snad ani Jára Cimrman. Holt, ta stará doba měla něco do sebe.

Z cyklu Na Moravě před 100 lety, MF DNES 11. 1. 1999