+    1. Žalm, který právě zazněl, má ráz nářku a prosby celého izraelského lidu. První část používá slavného biblického symbolu, totiž  pastýřského. Hospodin je vzýván jako „pastýř Izraele“, ten, který „vodí Josefa jako ovce“ (ž 79,2). Z výšin archy úmluvy Hospodin sedící na cherubech vodí své stádce, to je svůj lid a chrání jej v nebezpečích.

    Tak to  dělal během pochodu pouští. Nyní se však zdá, že není přítomen, jakoby dřímal nebo byl lhostejný. Stádci, které měl vodit a živit (sr Ž 22) poskytuje pouze chléb uhnětený slzami (sr Ž 79, 6) Nepřátelé se vysmívají tomuto pokořenému a uráženému lidu; a přesto se nezdá, že by se to Hospodina nějak dotklo, „neprobouzí se“(v. 3), ani neukazuje svou moc, nestaví se na obranu obětí násilí a útlaku. Opakované  vzývání antifony (sr vv. 4.8) se téměř snaží vyburcovat Boha z jeho neúčastného postoje a přimět ho, aby se opět stal pastýřem a ochranou svého lidu.

+    2.   V druhé části modlitby silného napětí a zároveň důvěry, nacházíme další symbol drahý bibli, totiž symbol vinice. Je to snadno pochopitelný symbol, protože patří k panoramatu Zaslíbené země a je znamením plodnosti a radosti.

    Jak učí prorok Izaiáš na jedné stránce vrcholné poezie (sr. Iz 5, 1-7) vinice ztělesňuje Izrael. Ilustruje dvě základní dimenze (rozměry): Na jedné straně protože vinici zasadil Bůh (sr Iz 5, 2; Ž 79, 9-10) představuje dar, milost, Boží lásku; na druhé straně vyžaduje práci zemědělce, díky níž přináší hrozny, které mohou dávat víno, a tedy představuje lidskou odpověď, osobní nasazení a plod poctivých děl.

+    3.  Žalm pak obrazem vinice připomíná hlavní etapy hebrejských dějin: jejich kořeny, exodus (východ) z Egypta, vstup do Zaslíbené země. Vinice se rozšířila a za krále Šalomouna pokryla celou palestinskou oblast a ještě dál. Sahala totiž od severních hor Libanonu s jejich cedry až ke Středozemnímu moři a téměř až k velké řece Eufratu (sr vv. 11-12).
    Avšak jas tohoto rozkvětu pohasl. Žalm nám připomíná, že na Boží vinici přišla bouře, to je Izrael zakusil hořkou zkoušku, krutá invaze zpustošila zaslíbenou zemi. Sám Hospodin zbořil zídku vinice, jako by byl nájezdníkem, a dopustil, aby do ní vpadli plenitelé, reprezentovaní „kanci z lesa“; ti byli považováni za nezkrotná, nečistá zvířata podle pradávných názorů. Ke dravosti kanců se připojila všechna divoká zvířata, symbol nepřátelských hord, které všechno zpustošily (sr. vv. 13-14).

+    4.   A tu se obrací k Bohu naléhavá výzva, aby se vrátil a postavil se na obranu obětí, aby přerušil své mlčení: „Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebe, popatř, ujmi se té révy“( v. 15). Bůh bude ještě ochráncem vitálního pařezu této vinice postižené tak divokou bouří a vyžene všechny, kteří se ji snažili vykořenit a zapálit (sr. vv. 16-17)V tomto bodě se  žalm otevírá naději mesiášských barev. V 18.  verši se totiž modlí takto: „Nad mužem své pravice drž svoji ruku“. Myšlenka snad nejprve zalétá k davidovskému králi, který povede s pomocí Hospodina osvobozenecký boj. Nicméně je zahrnuta důvěra v příchod budoucího Mesiáše, onoho „Syna člověka“ , kterého bude opěvovat prorok Daniel (sr 7, 13-14) a Ježíš pak převezme tento titul, aby jím definoval své dílo a svou mesiášskou osobu. Ba církevní otcové se shodnou na tom, že vinice, připomínaná v žalmu je prorockým předobrazem Krista „pravého vinného kmene“ (Jan 15,1) a církve.

+    5.  Jistě, aby  tvář Hospodina opět zářila, je nutné, aby se Izrael obracel ve věrnosti a modlitbě k Bohu Spasiteli. Právě to vyjadřuje žalmista slovy: „Nikdy se tě nespustíme“ (Ž 79, 19).

    79. žalm se tedy zpěvem silně poznamenaným utrpením, ale také neotřesitelnou důvěrou. Bůh je vždy ochoten „se vrátit“ ke svému lidu, ale je nutné, aby i jeho lid „se vrátil“ k Němu ve věrnosti. Jestliže se neobrátíme od hříchu, Pán se „neodvrátí“ od svého úmyslu trestat: toto je přesvědčení žalmisty, které nachází ohlas i v našich srdcích, a otevírá je k naději.