Soustředím se na dva články Úmluvy, které mají z hlediska oblasti mého rozhodujícího zájmu – a tou je výchova a doprovázení dětí – zásadní postavení. Ukáže se přitom jejich celkem jasná souvislost.

    Nejprve je to tedy článek 6, ve kterém se konstatuje, že každé dítě má přirozené právo na život a že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte.

    K tomu mohu především konstatovat nadějnou skutečnost, že zatímco před dvanácti lety bylo toto „přirozené právo na život“ v mé zemi každoročně upíráno více než sto tisícům dětí, dnes je to třikrát méně. Přesto nelze nevidět, že i těch dva a třicet tisíc dětí za rok, kterým je naplnění tohoto práva druhými lidmi znemožněno,  je číslo děsivé a nemůže nikoho, komu skutečně leží zájmy dětí na srdci, nechat lhostejným. Nemyslím si, že by tu s nějakým účinným řešením dnes mohl přijít stát, nicméně jde o spolupráci na vytváření celkové mravní atmosféry, která je životu mnohem příznivější než dnes. To není zdaleka problém jenom náš, nýbrž ho v plné nahotě ukázala rozsáhlá studie evropských hodnot. Z ní totiž jasně vyplynulo, že morální (a následně i právní) ochrana věcí je v západní společnosti výrazně jednoznačnější než ochrana života v jeho různých variantách. Vedoucí řešitelského týmu rakouský profesor Paul Zulehner to vyjádřil hořkým bonmotem „Vypadá to tak, že člověk by měl v naší kultuře štěstí, kdyby na svět přišel jako auto.“ Dnes skutečně pozorujeme i u nás, že tresty za brutální vraždy se mnohdy nijak výrazně neliší od trestů za majetkové trestné činy. Tady je už odpovědnost státu zřejmá.

    Druhá část článku 6 poukazuje na závazek zabezpečovat v největší možné míře rozvoj dítěte. Stát má tady jeden přímý nástroj – a tím je škola. Naprostá většina našich dětí navštěvuje státní resp. veřejné školy. O kvalitě výuky se jistě budou zmiňovat jiní. Já tu musím jen poukázat na jev nikoliv výjimečný – a tím je rezignace školy na výchovnou funkci. Kořenem je jistě i to, že mnozí učitelé dnes vlastně vůbec nemají žádnou vnitřní oporu pro uplatňování výchovné autority – a bez takové opory se skutečně žádná výchova uskutečnit nedá.

    Hlavním výchovným prostředím je jistě rodina. Aby se naplňovalo předsevzetí zabezpečovat v největší možné míře rozvoj dítěte, musí to být pochopitelně rodina funkční, kde se lidé mají rádi a děti jsou účinně milovány. Zkušenosti, které máme od tisíců našich vedoucích, bohužel jasně potvrzují neblahý trend nárůstu nefunkčních rodin. Někde děti z takového prostředí tvoří skoro polovinu. Stát přitom nemá žádné jednoduché přímé nástroje, aby přispěl ke zlepšení těchto rodin. Bohužel – nástroje, které v oblasti podpory má nebo může mít, jsou u nás velmi málo účinné. Ačkoliv z hlediska zdravého vývoje dítěte je výhodné, když vyrůstá v početnější rodině – tedy má alespoň dva sourozence – je u nás ze všech dat zřejmé, že „mít děti“ – natož „mít dětí více“ - je v naší zemi jasným ekonomickým a většinou i sociálním handicapem. Pro záchranu „nemocných bank“ věnoval stát v předchozím desetiletí více než 200 miliard korun. Snadno jistě odpovíte na otázku, zda srovnatelnou částku věnoval na záchranu nemocných rodin, nebo dokonce na podporu těch dosud zdravých.

    O to více záleží na strukturách a institucích, které mohou dnešní rodině účinně pomoci. A tím se dostávám ke druhému článku Úmluvy, o kterém chci ještě stručně pohovořit. Je to článek 31. Podle něj je uznáváno právo dítěte na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající jeho věku – a státy napomáhají k tomu, aby dětem byly poskytovány odpovídající a rovné možnosti v oblasti kulturní, umělecké, oddechové činnosti a využívání volného času.

    V naší zemi působí kolem 400 sdružení, která poskytují svou nabídku dětem a mladým lidem. Využívá ji téměř 300 tisíc – z toho dvě třetiny jsou členy sdružení, která vytvářejí Českou radu dětí a mládeže. Shodná zkušenost – a jedno, zda skautů, tomíků, zálesáků nebo pionýrů – potvrzuje, že jde o jednu z nejúčinnějších prevencí budoucích sociálních patologií mladistvých. Přesto finanční náklady na jiné typy prevence, neřku-li na řešení následků její neúčinnosti, jsou mnohonásobně vyšší, než prostředky poskytované na tuto mimořádně efektivní prevenci. O tom, jak málo si dosud náš stát uvědomil klíčový význam této péče o děti a mladé lidi, svědčí i struktura okresních úřadů. Prakticky nikde nenajdete odbor, do jehož působnosti by tato sféra patřila.

    Mohu však skončit mírně optimisticky. Naše zkušenosti z posledních let při vytváření právních dokumentů, které se podstatně týkají naší činnosti (např. Zákon o práci s dětmi a mládeží nebo Hygienická vyhláška), ukázaly, že i na straně státu jsou lidé, kteří nás dovedou brát jako partnery. Je jasné, že z výsledků takové spolupráce mají užitek všichni.

Autor působí v České radě dětí a mládeže