Pánové Novotný a Lobkowicz tvrdí, že můj článek o KTF UK v dubnovém čísle MR obsahuje řadu "nesnášenlivostí, nepravd, polopravd a nesmyslů" a že svá tvrzení nepodkládám argumenty. Je smutné, když se nové vedení KTF UK vyjadřuje o názorech svých kritiků jako o "zvratcích". Pro kultivaci dosavadní diskuse o vývoji na katolické teologické fakultě se budu výlučně zabývat věcnými námitkami mých oponentů.

Správně mne citují, když užívají pojmu "pokoncilní teologický pluralismus". Uznávám, že Novotný s Lobkowiczem nemusí znát jiné mé texty, které se k dané problematice vztahují, a proto možná netuší, že v nich na rozdíly mezi pojetím teologické plurality dříve a dnes upozorňuji. Že existuje teologická pluralita dovolená (v otázkách učitelským úřadem nesvázaných) a neoprávněná, v tom se svými názorovými odpůrci shodnu. Neshodujeme se již v tom, co do které kategorie patří.

Sv.Tomáš Akvinský a jiní učitelé církve dovedli z díla a myšlení antických pohanů vytěžit to, co je s katolickým myšlením plně v souladu. Vyzývám proto moje oponenty, aby doložili, které z myšlenkových postupů a metod zmiňovaného německého panteisty Hegela jsou pro katolické myšlení přínosné. Poukaz na Aristotelovo pohanství je mimoběžný, neboť spor se vede o konzistenci myšlení, a tuto hodnotu u Hegela nenalézáme.

Dále tvrdí, a já s jejich tvrzením souhlasím, že Druhý vatikánský koncil byl ovlivněn teologií tak rozličných velikánů, jako byli Romano Guardini, Karel a Hugo Rahner, Henri de Lubac, Yves Congar, Jean Daniélou, Hans Urs von Balthasar, Joseph Ratzinger. Je poměrně banálním tvrzením, že jsou tito myslitelé "rozliční ", podstatnější a mými oponenty nevyslovená je skutečnost, že se jedná o myslitele, jejichž teologická orientace byla předmětem příkré kritiky papeže Pia XII a tehdejšího Svatého officia. Čím se liší pojetí "teologické plurality" středověkých autorů, uváděných mými oponenty, od pojetí plurality v duchu "nové teologie"? Diference středověkých teologů nepřekračují realistickou metafyziku, zatímco myšlení teologů nové orientace je již za rámcem realismu. Myšlenkově navazují na Kanta s Hegelem, jejich východiska i řešení základních teologických otázek jsou formulovány v opozici ke klasické metafyzice. Mohl bych uvést celou řadu příkladů, vzhledem k povaze tohoto krátkého exposé se jich zdržím ve prospěch případného obsahově sevřenějšího článku na toto téma.

V poznámce o dialogickém personalismu se mí oponenti opírají o autoritu papeže Jana Pavla II. Jistě však oba vědí, že v otázkách ryze filosofické povahy není papež chráněn neomylností. Vstupuje-li do filosofické diskuse jako filosof, může se dopustit omylu jako kdokoliv z nás. Jeho filosofické názory byly a jsou předmětem věcné filosofické kritiky z pozic klasického realismu, tato kritika však nediskvalifikuje postoje papeže v jiných otázkách. S dialogickým personalismem je to podobné jako s "novou teologií". Profiluje se v opozici ke klasické metafyzice, které vyčítá zatíženost zvěcňováním a substancialitou myšlení. Akcentuje vztahovost, nahodilost, historičnost v protikladu k nutným a neměnným principům bytí. Dialogický personalismus vykazuje sklon k redukci člověka na vztahy (Já-Ty), čímž narušuje jeho metafyzickou jedinost ve smyslu individua. V teologické aplikaci má tato metoda vážné důsledky v pojetí vztahu člověka a Boha. Také Bůh se stává partnerem v dialogu, Bůh a celá skutečnost získávají dialogické struktury. Opět není v této mé odpovědi dostatek prostoru na rozsáhlejší kritiku dialogického personalismu, pouze jsem naznačil, kterým směrem je vedena.

Informaci o tom, že rektor Wilhelm není katolickým věřícím, mám ze sdělovacích prostředků. I kdybych je však neměl, stačí mi, v duchu intus-legere, které je mi tak vehementně doporučováno, Wilhelmovo veřejně deklarované doporučení současným studentům katolického bohosloví, aby v případě definitivního ukončení výuky na KTF, studovali teologii na některé jiné teologické fakultě v rámci Karlovy univerzity...

Také si přeji, aby se na KTF "dýchalo z plných plic a velkodušně". Bylo tedy nutné, aby nové vedení postupovalo v personálních otázkách tak nevstřícně a postupně z řad učitelů vylučovalo osoby, které se hlásí ke klasické filosofické a teologické orientaci? Bylo nutné zakázat nahrávat si přednášky z dogmatiky, což byla dovolená a běžná praxe "za Wolfa"?

Mí oponenti mne překvapili svou připraveností hájit Teilharda de Chardina (za přehlédnutý překlep v jeho jménu se omlouvám, netušil jsem, že se stane rozhodující diskvalifikací mého stanoviska). Teilhardovo dílo bylo odsouzeno a to hned několikrát. V roce 1926 zakázal jezuitský řád Chardinovi pokračovat ve vyučování, v roce 1939 je část jeho díla dána na index, v roce 1947 mu Svatý stolec zakázal vyučovat a psát o filosofických otázkách, Svaté Officium v roce 1957 zakázal uchovávání Chardinova díla v knihovnách, jeho knihy se nesměly prodávat v katolických knihkupectvích a nesměly se překládat do jiných jazyků. V monitu z roku 1962 se praví: "Výše zmíněná díla jsou přeplněná množstvím dvojznačností a vážných omylů a to takových, že odporují katolické nauce. Z tohoto důvodu vyzývá Svaté Officium všechny ordináře, představitele řeholních řádů, rektory seminářů a univerzit, aby účinně chránili mysli, zvláště mladých, před nebezpečími, obsaženými v pracích P. Teilharda de Chardina a jeho následovníků".

V případě P. Opatrného jsem netvrdil, že odmítá svátostné kněžství, nýbrž že podporuje proces laicizace řízení farnosti. Tento proces, i kdyby byl v případě některých jeho aktérů nezamýšlený, vede k relativizaci svátostného kněžství a následně k rostoucím pochybnostem o identitě kněze v dnešní společnosti a pokoncilní církvi.

Uznávám, že můj výrok o Doc. Pospíšilovi mohl být špatně pochopen. Věcné chyby jsem se však nedopustil. Profesorské řízení Doc. Pospíšila proběhlo v oboru husitské systematické teologie a již jen čeká na řádný prezidentský dekret. Nebylo mým úmyslem představit čtenářům MR Doc. Pospíšila ve všech myslitelných aspektech jeho veřejného působení, chtěl jsem jen upozornit na skutečnosti, o kterých se v katolickém prostředí neví.

Bylo by pro případnou další diskusi užitečné, kdyby si pánové Lobkowicz a Novotný odpustili své psychoanalyticky zabarvené poznámky o mojí povaze a úmyslech. Mají-li výhrady k mým názorům, ať je formulují pregnantně a věcně.

Panu Novotnému jsem navrhl veřejnou diskusi na daná témata, neboť možnost živé a okamžité reakce může některá nedorozumění minimalizovat.