Mons. Orsenigo musel zajet do Berchtesgadenu, kde si Hitler dal postavit horské sídlo „Adlernest“ – Orlí hnízdo. 5. května 1939 předložil Führerovi plán Svatého stolce na mezinárodní konferenci mezi Německem, Francií, Anglií, Itálii a Polskem na odvrácení války. Hitler ho sice ujišťoval, že nechce válku, ale že „se již opevnil proti Francii nezdolatelným způsobem“, a že brzo bude stejně obrněn i proti Polsku. Bylo to praktické ohlášení války; ta také začala 1. září 1939.
Po čtyřech letech, v listopadu 1943, mons. Orsenigo opět jel do Berchtesgadenu „z vysokého pověření“, to je vyslán Piem XII., aby žádal „zmírnění a lidské zacházení s Židy“. Několik dní nato nuncius vyprávěl novináři Senatrovi, jak setkání probíhalo: „Sotva jsem začal hovořit o Židech, Hitler se odebral k oknu a bubnoval prsty do skla. Můžete si představit, jak mi bylo trapné, předložit svou žádost osobě, která je ke mně obrácená zády. Navzdory tomu jsem pokračoval. Pak se náhle Hitler vztekle obrátil, ráznými kroky přistoupil ke stolu, vzal na něm sklenici vody a zuřivě s ní praštil o zem. Po tomto gestu „vysoké diplomacie a hodným státníka“ jsem mohl své poslání považovat za skončené a bohužel i mou žádost za odmítnutou.“
14. října 1942 plenární zasedání Červeného kříže odmítnulo a archivovalo text apelu na dodržování zásad Ženevské konvence, který měl být sice adresován všem firmatářům, ale jeho hlavním cílem bylo nacistické Německo. Příčinou zamítnutí byla narážka: „vedle internovaných civilistů jsou vězněny osoby různých národností z válečných důvodů, bývají deportovány nebo brány za rukojmí a vystaveny nebezpečí smrti za činy, které nespáchaly“. Měsíc nato na radu Gerharda Riegnera i „Světový židovský kongres“ s ohledem na názor Červeného kříže rozhodl stejným způsobem: neprotestovat veřejně, mlčet a snažit se nedráždit bestii a pomáhat postiženým.
Hlášení „Office of Strategic Services“ z července 1945 uvádí hrozbu, kterou sehnala na německém vyslanectví u Svatého stolce na počátku války: „Němci slíbili, že papež nebude moci slavit výročí své korunovace (t.j. 12.3.1940). Německo vyřídí Vatikán stejně tak, jako vyřídilo i jiné mocnosti.“ A v dalším hlášení OSS stojí, že „Pius XII. je nepřítelem Německa, protože považuje za nutné zastávat se Židů“.
Je příznačné, že u příležitosti podlého
útoku na Pia XII. v Gavrasově filmu „Amen“ píše židovská
novinářka Mariam Lau v deníku Die Welt: „O religiozitě Pia
XII. nikdo nepochyboval. Hitlerova nenávist vůči němu byla známa,
stejně jako jeho výbuchy hněvu, během nichž přísahal, „že vyžene
z Vatikánu tu bandu prasat“. Pak autorka připomíná,
jak byl Vatikán ve stavu obležení ze strany nacistů, a přesto
„tam, anebo v klášterech a seminářích, našly na pokyn
Pia XII. útočiště stovky židovských diplomatů a utečenců“.
Mají pravdu historická fakta, nebo tvrzení
aparátčíků a politruků, kterým dal do služeb svůj talent
levicový dramatik Rolf Hochhut a nyní tu sedmkrát ohřívanou
polívčičku ohřívá i filmový režisér Costa-Gavras?
Paul Thiboud, president Židovsko-křesťanského přátelství ve Francii vyhmátl jiný aspekt. „Aby mohli mnozí v evropské společnosti hlasitě vyznávat, že jsou nevinní navzdory historické pravdě, s radostí uvítali a vítají „obětního beránka“, jednu postavu z tolika na scéně 20. století, Pia XII., a mohou volat: On a křesťanství je vinno, my jsme nevinní, my si myjeme ruce, ano, jako Pilát!“