Jak český farář irská studia přežil I.

Pastoral Leadership

Nejprve trochu jazyka: Legrační pro mě bylo to, že jsem až teprve v průběhu studia postupně zjišťoval, co to vlastně tady studuji. Našinec má hlavně problémy s překladem (a zpočátku často i s celkovým pochopením) té druhé části výrazu. „Vedení“ zní, aspoň pro mé uši, moc individualisticky či poradensky, asi jako „duchovní vedení“; jako když někomu osobně radíte „jak na to“ (a „vedoucí“ je pak buď na táboře nebo v obchodě, nebo v nějaké skupině, ale obecně v pastoraci?). „Vůdcovství“ podstatu věci vyjadřuje už trochu líp, ale vůdci mají přeci jen v našich zeměpisných šířkách dost nedobrou pověst a zní to také dost nešikovně. Při jedné výměně korespondence mě napadl výraz „kormidelnictví“. No, zní to nezvykle, ale přeci jen to vyjadřuje jeden z podstatných prvků toho, o co v tomhle pojmu jde – udávání směru, zpřesňování vize, jakési vizionářství. Ale je to zas jenom jeden z prvků…

On(a) ten (či ta) „pastoral leader“ nejen že má (občas) udávat směr, on(a) ho má také spolu s druhými hledat, naslouchat jim a nechat se jimi korigovat, on(a) je má také povzbuzovat a uschopňovat k tomu, aby se oni sami ujímali iniciativy (a tak se sami stávali „lídry“), on(a) s nimi má navazovat hluboké osobní vztahy a má jim pomáhat navazovat osobní vztahy i mezi sebou navzájem, on(a) jim má jít samozřejmě také při všech svých omezeních příkladem v osobním životě i ve způsobu služby atd. Takže co tedy? Inspirátor? Iniciátor? Povzbuzovač? Vizionář? Moderátor? Animátor? Facilitátor? Vedoucí? Koordinátor? Kouč? Služebník? Já fakt nevím. Každé z těchhle slovíček buď označuje jenom část toho, co se myslí „lídrem“, nebo už je spojené s nějakou užší rolí, nebo zní nešikovně. Kdyby někoho něco napadlo, dejte mi, prosím, vědět. Pracovně tomu budu zatím nadávat hezky česky „lídr“ a „lídrovství“.

Čili teprve postupně jsem zjišťoval, že se tímhle výrazem nemyslí především nějaká konkrétní funkce či role spojená s určitým postavením nebo nějakou formální autoritou, ale spíše určitý styl spolupráce v pastoraci, který není pasivní, který aktivně hledá často i nové cesty, a který se do tohoto hledání snaží zatáhnout i druhé kolem sebe. V tomhle smyslu může být „pastoračním lídrem“ jak nějaký „obyčejný“ věřící bez funkcí a oficiální zodpovědnosti ochotný a schopný inspirovat ostatní farníky k nějaké společné akci ve farnosti, tak katecheta, farář či biskup. A na druhé straně, i přes všechny případné „vedoucí“ funkce a tituly, někdo nemusí mít s pastoračním lídrovstvím v našem smyslu společného vůbec nic.

Kolegové studenti: Prakticky vzato, náš kurs byl ale přeci jen určen spíše pro lidi, kteří mají nebo počítají s tím, že budou mít nějakou tu formální „vedoucí“ roli v církvi. A tak se tady sešli jak kněží pracující v různých oblastech pastorace od farářů přes nemocniční, školní a vězeňské kaplany až k profesorce anglikánské církve, tak řeholníci či řeholnice pracující jako vedoucí různých pastoračních projektů či organizací, a samozřejmě i další věřící pracující nebo se připravující na vedoucí služby v nejrůznějších oblastech (od školství, přes zdravotnictví až k diecézní, farní či kategoriální pastoraci). Celkem přes 40 lidí, půlka jako denní studenti, půlka to měla rozložené na dva roky po dvou dnech v týdnu. Nejvíc samozřejmě Irů, ale také tři Afričani, Skotka, Angličanka, Ital, Malťan, Australanka, Singapurka, Malajka, Korejka, Němka. Z toho 15 mužských, což zas není tak špatný poměr! Většinou střední věk, pár mladších. Pár skvělých lidí, pár lezoucích na nervy, ostatní velmi milí.

Přednášející: Přednášeli nám samozřejmě jak místní, tak hostující lektoři. Vlastně až teď ke konci mi došlo, co mě tady asi hned zpočátku nějak podvědomě oslovilo, aniž jsem si to byl hned schopen uvědomit. Došlo mi totiž, že i když ne každý své přednašečské řemeslo zvládal na jedničku, tak valná většina k nám přistupovala jako k dospělým lidem. I když se třeba jednalo o 70letou irskou dominikánku vysvětlující základy práce ve skupině 20letému africkému „laikovi“, vždycky měl člověk pocit, že je respektován jako osobnost, jako někdo, komu stojí za to naslouchat a od koho se ten přednášející sám může hodně dozvědět (a těch pár výjimek byli takoví samorosti, že se jejich trochu jiný přístup dal přežít s humorem a v pohodě). Možná, že vám to připadne samozřejmé, ale já jsem tuhle zkušenost coby student udělal tady poprvé.

Celková skladba kursu: Celý kurs se skládal ze 6 studijních oblastí, z nichž každá zahrnovala několik předmětů, seminářů či kursů. Přednášky a semináře probíhaly od pondělního večera do čtvrtka odpoledne, s trochu volnější středou. Pátky byly úplně volné na psaní esejů a četbu. Nebyl to typický akademický kurs, který si člověk může naplánovat hodně dle vlastního výběru (to mě čeká spíš příští rok). Byla to spíš jakási hodně dobře promyšlená mozaika ze spousty do sebe vzájemně zapadajících prvků. Napřed jsem se hrozil toho, jak hodně to je různorodé a že budeme dělat všechno a nic pořádně. Ale pak mi došlo, že tady šlo spíše o ten celek a celkový styl přístupu, než o témata jednotlivých kursů. I když je fakt, že během roku jsem si občas rval vous při vědomí, kolik věcí z psychologie, sociologie nebo pastorálky, které se tady považují za součást základního bakalářského studia teologie, mi při mém studiu před nějakým tím pátkem asi nějak uniklo. Asi jsem při přednáškách spal.

Psychologie a spiritualita – kurs duchovního doprovázení: Jedním z klíčových předmětů celého studia byl pro mě tenhle františkánským knězem a dvěma řeholnicemi vedený kurs duchovního doprovázení. Týdně to obnášelo jednu hodinovou přednášku, povinnou přípravnou a dobrovolnou doplňkovou četbu, hodinovou praxi v malých skupinách a půlhodinový doprovazečský rozhovor s jedním z kolegů studentů. První semestr jsme se v přednáškách věnovali různým pojetím spirituality, základům duchovního doprovázení, struktuře a obsahu duchovní zkušenosti, teologii i psychologii modlitby a různým úskalím doprovazečského vztahu. Druhý semestr pak byl zaměřen na různé teorie z vývojové psychologie, zrání ve víře, psychologické a spirituální patologii a doprovázení zvláštních skupin (třeba homosexuální lidé) nebo ve zvláštních situací (trauma). „Zkouškou“ byly dvě 3.000slovné eseje, kde jsme měli popsat, jak jsme v průběhu svého života vnímali duchovní zkušenost, resp. jaké v současné době prožíváme krizové oblasti ve svém osobnostním a duchovním rozvoji, a vždycky to reflektovat ve světle přednášených teorií.

Skupinová dynamika – skupinová praxe: Velmi dobrým doplněním byla dvouhodinová skupina (vedená onou zmíněnou víc jak 70letou dominikánkou), která neměla žádnou strukturu ani žádný předem daný program (prostě se mluvilo o čem nás napadlo a jak nás napadlo) a jejímž účelem bylo na vlastní kůži studovat vnitřní dynamiku a zrání malé skupiny a jednotlivé role důležité pro její fungování. Dostávali jsme k tomu ofocené také nějaké chytré komentáře, ale nejvíc toho člověk odpozoroval přímo z praxe. Těžko se to popisuje, vůbec to nebylo vždycky jednoduché, ale stálo to zato.

Malá křesťanská společenství: První semestr byl nastartován celotýdenním seminářem na téma malých křesťanských společenství („Small Christian Communities“). Vedl to starší salesiánský kněz, který s tímhle svým oblíbeným tématem projezdil celý svět, napsal o tom pár knížek a kdo ještě před tím měl nějakou nedůvěru ke společenství, ten jeho ohromně pokornému přístupu asi těžko odolal. Jinak mě tenhle seminář potvrdil, jak jsou takovéhle malé komunity důležité, ale také, jak mohou být různorodé a pestré a jak moc potřebují, a to nejen zpočátku, nějakou podporu a doprovázení. Po skončení semináře jsme mu sepsali jakousi „zápočtovou“ třístránkovou reflexi o tom, co jsme si ze semináře odnesli.

Teologické semináře: První semestr jsme měli hodinu a půl týdně jednoho diecézního kněze, který nám měl poskytnout jakési teologické pozadí pro pastorační lídrovství. Snažil se pokrýt spoustu teologických témat, ale dost suchým způsobem doplněným dosti náročnou doplňkovou četbou (Rahner, Schillebeeckx, Kasper, Elisabet Johnson, Tettemanzi, O‘Meara). Nebyl jsem tím stylem nějak unesen, ale pár věcí z té četby bylo pro mě důležitých. Z mnoha témat daných na výběr pro závěrečnou 3.000slovnou esej jsem si vybral „Farnost jako ohnisko pastorační obnovy – kristologická reflexe“. Jako ve všech předmětech, tak i tady po nás chtěli slušnou teoretickou reflexi spojit s vlastní zkušeností, takže jsem se pokoušel různé obrazy o Ježíši z Písma a tradice spojit s vlastními pastoračními zkušenostmi a dost mi to bavilo. Zjistil jsem, že takovýhle způsob „zkoušení“ mi hodně vyhovuje, protože člověka to donutí se ke všemu vrátit, načíst nějaké další věci, vyhmátnout důležité, spojit s praxí a něco kloudného sepsat. A to vše bez stresu, jestli si u zkoušky zrovna bude nebo nebude schopen vzpomenout na nějakou konkrétní latinskou definici…

Nová vize církve: Středně dlouhý kurs přes 2/3 druhého semestru. Byl veden hodně týmově (i když s nějakými organizačními zádrhely) 4 lidmi. Asi 4 první týdny (2,5 hodiny týdně) s námi měl kněz z místní lazaristické komunity učící na základním bakalářském kurzu ekleziologii. Pokoušel se s námi hodně dialogickým způsobem dát dohromady naše vlastní obrazy o církvi, pak jsme přešli na obrazy o církvi v Lumen Gentium a nakonec jsme pročítali a diskutovali část jedné skvělé knihy o církvi od Gerharda Lohfinka (v angličtině to je Does God Need the Church? ), která je gruntovním přepracováním jeho starší knížky podobného názvu, které napsal po své několikaleté zkušenosti života v mnichovské „Integrierte Gemeinde“. S dalším knězem jsme se pak jeden týden věnovali otázkám inkulturace. Nakonec se nám asi 4 týdny věnovala jedna poměrně mladá řeholní sestra, dříve full-time přednášející na All Hallows, nyní žijící v nejchudší oblasti Dublinu v něčem jako naše paneláky, plné drog, prostituce, nezaměstnanosti a všech s tím spojených problémů (pro znalé věci, něco jako „Bronx“ v Chodově). Asi 4 roky se tam vytrvale věnovala doučování malých dětí, než ji konečně asi před rokem vzali na vědomí i starší a teď jim tam dělá jakéhosi neoficiálního „kaplana“. S námi se tahle zajímavá osůbka věnovala hlavně třem tématům: autentické lídrovství, otázka moci a jejího užití i zneužití v pastoraci a otázce inklusivity. Uzavřel to hodně dobrý kriticko-vstřícný přehled všech možných teologií osvobození a feminismu. Na závěr jsme v malých skupinách zpracovávali „zápočtovou“ prezentaci vyjadřující naší vlastní vizi církve budoucnosti. Byl jsem v trochu netypické skupině složené z pěti mužských a jedné ženy (z toho tři kněží, dva z Afričané, tři Irové a Čech). Hodně mě překvapilo, jak různé a zároveň podobné mohou být pohledy a názory šesti lidí studujících stejný kurs (musím se sám sobě smát, že jsem nakonec, aby se nám celá ta naše „nová“ církev nerozsypala, chtě nechtě musel zaujmout celkem konzervativní pozici podporující důležitost jistých integračních principů v církvi). Ale ještě víc mě překvapilo, jak těžko nám šlo týmově spolupracovat. No ale něco jsme vyrobili a při závěrečné prezentaci všech pěti skupin to byla nejen velká legrace, ale i velká radost z té ohromné různorodosti snažící se vzájemně si naslouchat.

Praktické užití Písma v pastoraci: Tohle byly takové dva minikursy v druhém semestru (2 x 4 týdny po hodině a půl), které měly uvést do základů užití Písma v praxi. Ten první byl teoretickým i praktickým uvedením do Lectio Divina s jedním hostujícím dominikánským knězem. Celkem milé a dobré, ale nic nového. Podle reakcí spolužáků se mi zdálo, že jsme u nás s biblickou prací v malých společenství přeci jenom trochu dál. Na závěr jsme si jako zápočet vybrali nějaký biblický text a na jeho příkladu jsme na 4 stránkách vysvětlili nějaké malé skupině, co je to Lectio Divina… Ten druhý minikurs byl obecně o užití Písma v praxi. No, snažil se, chlapec (mladý kněz z místní lazaristické komunity z čerstvým doktorátem). Ale musím uznat, že na tohle téma jsem měl lepší (spíš toužimské než fakultní) učitele. Závěrečný zápočet byl vybrat si nějaký biblický text a na 5 stránkách popsat, jak bychom s ním pracovali v nějaké farní skupině. Tak jsem si vybral Lk 24 (psal jsem to o velikonočním pondělí) a udělal jsem putování do Emaus…