1. Každý týden zazní v páteční liturgii chval 50. žalm zvaný "Miserere", nejoblíbenější kající žalm, zpívaný a meditovaný hymnus, kterým se kající hříšník obrací k milosrdnému Bohu. Už v minulé katechezi jsme měli příležitost představit všeobecný obraz této modlitby. Uvádí nás především do temné krajiny hříchu, aby tam vnesla světlo lidské lítosti a Božího odpuštění (sr. vv. 3-11). Pak přechází ke chvále daru Boží milosti, která přeměňuje a obnovuje ducha i srdce kajícího hříšníka: tato krajina je zářivá, plná naděje a důvěry (sr vv. 12-21)

V dnešní úvaze se soustředíme na první část 50. žalmu a prohloubíme jeden jeho aspekt. Do úvodu bychom však rádi postavili úchvatné Boží provolání z hory Sinaj, jež je téměř portrétem Boha opěvovaného žalmem "Miserere": "Hospodin, Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý a nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích" (Ex 34, 6-7).

2. Počáteční zvolání se nese k Bohu proto, aby člověk dosáhl daru očištění, které - jak říkal prorok Izaiáš - činí hříchy "bílými jak sníh" a "jako vlna", i když jsou samy o sobě jako "šarlat a rudé jako purpur" (sr Iz 1,18). Žalmista vyznává svůj hřích otevřeně a bez váhání: "Doznávám se ke svým nevěrnostem...Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích" ( Ž 50, 5-6).

A tu vstupuje na scénu osobní svědomí hříšníka, které se otevírá a jasně vnímá vlastní zlo. Je to zkušenost, která zahrnuje svobodu a odpovědnost a vede k tomu, že zlomí pouta, která, budovala život na rozhodnutích odporujících Božímu slovu. Z toho vyplývá rozhodnutí k radikální změně. To vše je pojato v onom "doznávám", ve slovesu, které v hebrejštině nezahrnuje pouze intelektuální souhlas nýbrž životní rozhodnutí.

Ale k tomu mnozí lidé, bohužel, nedojdou, jak nám připomíná Origenes: "Někteří jsou po spáchání hříchu naprosto klidni a nepřipouští si myšlenky na svůj hřích, ani se jich nedotkne vědomí, že spáchali zlo, ale žijí, jakoby se nic nestalo. Ti by jistě nemohli říci: svůj hřích mám stále před sebou. Když se ale někdo po spáchaném hříchu souží a trápí pro svůj hřích, když je trýzněn výčitkami a neustále sužován a zakouší útoky ve svém nitru, jež ho usvědčují, ten pak právem volá: naše kosti nemají pokoj tváří v tvář našim hříchům (Omelie sui salmi, Firenze 1991, s.277-279) . Uznání a uvědomění si vlastních hříchů je tedy plodem vnímavosti získané díky světlu Božího slova.

3. Ve vyznání žalmu "Miserere" je zvláště důležité zdůraznění, že hřích není brán pouze v jeho osobním a "psychologickém" rozměru, nýbrž že je zobrazen ve své teologické kvalitě. "Proti Tobě samému jsem zhřešil"(Ž 50, 6) volá hříšník, jemuž tradice dává tvář Davida, který si je vědom cizoložství s Betsabou, a pranýřování proroka Natana, jenž mu vytkl tento zločin a že dal zabít jejího manžela Uriáše (sr v 2; 2 Sam 11-12). Hřích tedy není čirá psychologická či sociální otázka, nýbrž je událostí, která se dotýká vztahu k Bohu, tímže člověk porušuje jeho zákon, odmítá jeho plán v dějinách a vyvrací stupnici hodnot, tímže "vydává tmu za světlo a světlo za tmu" to je "nazývá dobro zlem a zlo dobrem" (Iz 5,20). Hřích, dříve než je urážkou člověka, je především zradou Boha. Příznačná jsou slova, která pronáší marnotratný syn před svým otcem, plným bezmezné lásky: "Otče zhřešil jsem proti nebi - to je proti Bohu - a proti tobě." (Lk 15,21)

4. V tomto bodě žalmista uvádí jiný aspekt, přímo spojený s lidskou skutečností. Je to věta. která vyvolala mnoho výkladů a jež byla spojena s učením o dědičném hříchu: "Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala má matka" (Ž, 50.7). Modlící se člověk chce naznačit přítomnost zla v celém našem bytí, jak je zřejmé ze zmínky o početí a narození; je to způsob jak vyjádřit celou existenci, počínaje od jejího pramene. Nicméně žalmista nespojuje formálně tuto situaci s hříchem Adama a Evy, to je, že nemluví výslovně o dědičném hříchu.

Avšak zůstává jasné, že se podle textu žalmu zlo zahnízďuje v samých hlubinách člověka, že tkví v jeho historické skutečnosti, a proto je rozhodně potřeba zásahu Boží milosti. Moc Boží lásky přemáhá moc hříchu, dravá řeka zla má menší sílu než plodivá voda odpuštění: "Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost" (Řím 5,20).

5. Tím se nepřímo připomíná teologie dědičného hříchu a celý biblický pohled na hříšného člověka, a to slovy, jež zároveň dávají zahlédnout světlo milosti a spásy.

Jak budeme mít příležitost objevit v budoucnu, až se vrátíme k tomuto žalmu a zaměříme se na následující verše, vyznání viny a uvědomění si vlastní ubohosti, nevyústí do zděšení nebo úzkosti před soudem, nýbrž do naděje na očištění, osvobození a nové stvoření.

Bůh nás totiž nespasí "protože jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista"(Tit 3,5-6).