Článek Jiřího Kohla patří k těm nejméně zdařilým, které Christnet dosud publikoval. Ve své odpovědi se nebudu zabývat kauzou KTF UK, jež Kohlovi posloužila jako východisko pro svůj článek. Pozornost čtenářů si zasluhují jiné aspekty Kohlova textu.

Předně je třeba upozornit na elementární nedostatky ve způsobu, kterým Kohl vede diskusi. Z blíže nevyjasněných důvodů redukuje smysluplnou diskusi na ten typ názorové konfrontace, ve které se diskutující věcně shodují a pouze popisují společný předmět z jiných, vzájemně komplementárních úhlů. Případ, kdy se diskutující vyjadřují k danému předmětu společného rozhovoru z věcného hlediska způsobem, kdy jeden názor vylučuje druhý, není Kohlem jako případ diskuse akceptován. Tato myšlenková svévole, argumentačně nijak nepodložená, působí o to směšněji, že se odsouzeníhodného provinění dopouští také samotný Kohl. Pokud považuje za smysluplnou diskusi jen tu, která se řídí příkazem komplementarity, pak svojí kritikou mého vedení diskuse a následného zhodnocení „pravidla víry“ jedná beze smyslu. Schizofrenní jednání Jiřího Kohla by samo o sobě dostatečným důvodem k psaní tohoto článku nebylo. Vlastním důvodem mé odpovědi je Kohlovo tvrzení: „Můj katolický postoj není vázán na Semínův učitelský úřad (nevěděl jsem, že nějaký mám), ani na církevní právo, ani na dogmatické formulace“. Kohl totiž vychází z Bible, která jej učí, že „Bůh je vždy větší a velkorysejší než naše často malicherné představy a teologické formulace“. Kdyby byla autorem těchto slov osoba, hlásící se k protestantskému vyznání, nebyl bych jimi tolik překvapen, jako když je vysloví osoba, hlásící se k vyznání katolickému.

Nekompetentnost Jiřího Kohla v řádu logiky se znásobuje závažnou neznalostí principů katolické víry, na kterou se odvolává. Kohl předně zpochybňuje autoritu Církve závazně stanovovat obsah víry a mravů. Údajně mu to Bible, jediný zdroj a měřítko Kohlova náboženského života, nedovoluje. Odkud však čerpá Kohl jistotu, že Bible je výlučným zdrojem Zjevení? Má tuto jistotu z Bible? Pak jej vyzývám, aby mi v Písmu svatém tento princip víry vyhledal a následně jej zveřejnil. Nový zákon je naopak plný vět, které dokládají existenci ústní tradice a autority Církve pro předávání a výklad pokladu víry, svěřeného apoštolům při seslání Ducha svatého a předávaného dalším generacím křesťanů prostřednictvím Církve, jež je „sloup a základ Pravdy“ (1 Tim 3,15). V 2. listu Soluňanům sv. Pavel píše: „Nuže, bratři, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním, ať naším listem“. Tedy ne všechny nauky, které je třeba zachovávat, jsou explicitně obsaženy v Písmu. Bylo by možné uvést mnoho dalších výroků a bude-li to třeba, rád to učiním. Mezitím bude vhodné, aby Jiří Kohl, chce-li se skutečně opírat o Písmo svaté, rozjímal slova sv. Petra, uvedená v jeho druhé epištole: „Některé věci jsou v nich (Pavlových listech) těžko srozumitelné; ty lidé nevzdělaní a neutvrzení ve víře překrucují, tak jako i ostatní Písma, k své vlastní záhubě“.

Ještě komplikovanější problém před Kohlem vyvstává v souvislosti s problémem vzniku Písma svatého. Mnozí křesťané se domnívají, že to, čemu se dnes říká „Bible“ a co lze zakoupit v jediném svazku a pěkné kožené vazbě, měli křesťané po ruce od prvopočátku Církve. Ve skutečnosti je Církev starší než Písmo svaté. V prvních staletích křesťanské éry existovaly mnohé knihy a apoštolské dopisy jako samostatné texty a i církevní otcové nebyli vždy sjednoceni v názoru, která kniha neomylná je a která není. Definitivní podoba biblického kánonu je stvrzena až na koncilech v Hippu a Karthágu koncem 4. století po Kristu a shoduje se s kánonem, který dnes katolická církev užívá. Tato skutečnost hovoří nejen proti Kohlovi, ale všem, kteří se odvolávají na Bibli jako jediný zdroj Zjevení a měřítko víry, neboť si patrně neuvědomují, že se svým spoléháním na věrohodnost Bible opírají o autoritu církve učící, kterou jinak explicitně odmítají.