Mohutné povodně, které v srpnu tohoto roku s devastující razancí zasáhly Českou republiku, vedly mnohé křesťany k otázce, zda se jednalo o Boží soud nad naší zemí. Někteří z těch, s nimiž jsem hovořil, mají na věc jasný názor: “Ano, šlo o soud!” Dříve, než na věc vyjádřím svůj osobní názor, rád bych se podíval na několik skutečností, které s danou událostí v určitém smyslu souvisejí.

Bůh a jeho soud prostřednictvím zákona odplaty

Když nahlédneme do Starého zákona, nacházíme nad veškeré pochyby místa, která jasně hovoří o Bohu Hospodinu jako o tom, který soudí svět a člověka. Boží soud přichází v různých podobách: voda (celosvětová potopa za časů Noe, utopení vojska egyptského ve vodách Rudého moře), ekologické katastrofy (deset ran egyptských), pustošivé vojenské výpady sousedů Izraele (zejména v době soudců, později vyplenění hlavního města Severního Izraele Samaří, ještě později vyplenění Judy a Jeruzaléma), náhlá několikanásobná smrt (v rodině kněze Élího), morová rána (v době vlády krále Davida), sucho (v čase působení proroka Eliáše), útoky zvěře na lidi (v čase působení proroka Elíši).

Bůh zcela aktivně, jako suverénní, neomezený, všemohoucí vládce vesmíru, vždy vstupoval do času, prostoru a dějin, které stvořil, aby je svými zásahy ovlivňoval nebo usměrňoval. Tyto zásahy dělal především kvůli svému lidu – pro jeho nápravu, odvrácení od modloslužby. Tak jako hodinář opravuje běh hodinek, které sestrojil, tak Bůh mnohdy opravoval běh světa, který stvořil.

Pokud chceme porozumět tomu PROČ TOMU TAK BYLO (dá-li se tomu vůbec porozumět), pak je dobré se podívat na samý počátek. Byl to Bůh, který podle Bible stvořil nebe i Zemi a vše, co je na ní. Bůh ve věčnosti a nekonečnu vytvořil čas a prostor. A tak jako hrnčíř má právo zacházet se svým výtvorem podle svého uvážení, tak jistě nelze upřít toto právo i svrchovanému Stvořiteli.

Bůh dal lidem na samém počátku několik zásad, jimiž se měli řídit. Později tato zákonná ustanovení rozšířil pro svůj vyvolený lid. Ten, kdo více ví, nese větší odpovědost. Boží soudy ve Starém zákoně lze jednoduše shrnout do kategorie soudu příčina-následek. (Víc víš a proto bude přísněji potrestán, překročíš-li určité nařízení.) Přesto je ve Starém zákoně určitý záblesk věcí budoucích. Kniha Jób vypráví příběh o nespravedlivém “soudu” nad spravedlivým mužem. Kdo četl tuto starozákonní knihu však ví, že nešlo o soud, jako spíše o “vesmírnou sázku” (nejlepší pojednání o tomto tématu je v knize P. Yanceye: Zklamán Bohem).

Bůh a jeho soud prostřednictvím zákona lásky

O Bohu víme, že se nemění, že je stále tentýž. Ano je. Z vnějšku nemůže Boha nic donutit k této změně. Zajímavý pohled do diskuse ale vnáší Jürgen Moltmann, který říká, že první možnost nevylučuje možnosti následující: Jednak Bůh může svobodně změnit sám sebe. A také může svobodně dopustit, aby ho druzí změnili. Může dokonce připustit i to, aby mu druzí přivodili utrpení. A právě taková situace nastala vtělením Boha skrze Ježíše Krista (pro lepší pochopení doporučuji přečíst Efezským 1:3-14; Filipským 2:6-11; Koloským 1:15-20). Oproti Moltmannovi se na problém dívám ještě z pohledu věčnosti vůči časnosti. Bůh tuto “změnu nebo posun” patrně “naplánoval” již před samým počátkem, ještě než začal tvořit. Alespoň tak usuzuji na základě některých míst Písma (Efezským 1:4, 9-10; 1. Petrova 1:18-21). Bůh se rozhodl přijmout na sebe úděl svého stvoření a to ještě před tím, než cokoli stvořil. Bůh obdařil korunu svého stvoření, tedy člověka, svobodnou vůlí. Počítal s tím, že se můžeme postavit proti němu. A věděl, že se bez Jeho pomoci neobejdeme.

Když Bůh skrze Syna (a pro něho) tvořil tento svět, patrně ve společenství Ducha prožíval radost. Když z lásky ke svému stvoření v Kristu obětoval sám sebe na kříži, pak prožíval hlubokou bolest a zármutek. Tyto dva nejvýznamnější mezníky dějin nejlépe vystihuje jedna židovská moudrost:

Když otec pomáhá synovi, oba se smějí. Když syn pomáhá otci, oba pláčí.

Přesně to se totiž v dějinách spásy stalo (srovnejte si chvalozpěvy o Kristu jako o tom, kdo je na počátku v kontrastu s jeho zoufalým voláním na kříži).

Vraťme se ale k novozákonní perspektivě Božího soudu. Je zajímavé se podívat na to, jak Ježíš komentuje dvě události své doby (viz Lukáš 13:1-5). Jednou jde o násilí páchané na Galilejcích, v případě druhém jde o zřícení věže v Siloe. Ježíš neříká, že jde o Boží soud a že jim to patřilo. Obrací pozornost posluchačů k hledání Boha (k činění pokání), protože jinak zahynou. Jinými slovy, jak je z celkového kontextu patrné, říká: nehledejte znamení, hledejte Boha.

V jiném případě napomíná své učedníky, kteří chtějí svolat oheň s nebe na vesnici, která odmítla poskytnout Ježíši azyl na jeho cestě do Jeruzaléma (viz Lukáš 9:51-56). Bůh v Ježíši nepřišel zahubit, nýbrž zachraňovat to, co je odsouzeno k záhubě.

Před samotnou událostí kříže Ježíš o soudu říká následující: Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce (viz Jan 5:22-23, o soudu také například v Jan 16:8-11). Rozumím-li dobře kříži Ježíše Krista, pak bych řekl, že tu Bůh učinil vskutku královskou rošádu: spravedlivým soudem (který vychází z jeho vlastního zákona) za nás odsoudil svého Syna. Místo věže obětoval samotného krále. Je soudcem, který spravedlivě nařídil pokutu, posléze svlékl talár a sám šel pokutu zaplatit. To všechno pro svou lásku k nám.

Teprve nyní se vracím ke slíbené odpovědi na otázku, zda povodně považuji za Boží soud nad naší zemí. Jsem přesvědčen o tom, že tato konkrétní jednotlivá událost, která bezesporu postihla i řadu poctivých a bohabojných lidí (například OM v Českých Budějovicích, KMS v Praze, řadu sborů i jednotlivých křesťanů po celé délce zaplavených území), nebyla konkrétním izolovaným aktem Božího soudu.

Srpnová záplava je pouze důsledkem našeho chování a nijak se nevymkla přírodním zákonům. Po tři generace jsme se chovali jako hlupáci a udělali všechno proto, aby naše města byla vyplavena – zničili jsme lesy, zlikvidovali meze, vystavěli přehrady, které značně zkrátily rychlost povodňové vlny a postavili domy v záplavových územích.

(Totéž si myslím o událostech loňského roku v USA. Byl to Hollywood, který vyvážel ve svých filmech rafinované násilí. Byla to CIA, kdo v době ruské okupace Afghanistánu vyzbrojil a vycvičil Talibán, z něhož se později rekrutovali členové Al-Kaidy. Byli to naivní lidé, kdo podcenili schopnosti a logistiku teroristů… A byli jsme to my všichni, kdo jsme ze svých životů vytěsnili Boha, a jeho volání po spravedlnosti a právu jsme přeslechli kvůli lákadlům spokojeného konzumního života.)

Míním, že povodeň, která naši zemi tak pustošivě zasáhla, se děla s Božím vědomím, ale zcela jistě nebyla Božím dílem. Po smrti Ježíše na kříži, což považuji za nejvyšší projev Boží lásky k člověku, to ani není možné. Bůh nepopírá sám sebe.

Boží soud nad světem, alespoň podle mého poznání, totiž probíhá permanentně, a sice na rovině osobního rozhodnutí každého jednotlivého člověka.

Nevím, jak se na tyto události v naší zemi dívá Bůh. Natolik jsem do Božích hloubek a tajemství nepronikl. Domnívám se však, že jeho vztah a postoj k nám nejlépe vystihují slova J. Moltmanna:

Bůh nyní pláče s námi, abychom se my mohli jednou smát s ním.

A v tom je – přes všechny katastrofy, tragédie, bolest a utrpení, které nás v životě potkávají – moje útěcha i naděje.

K tématu povodní v Magazínu ChrisntNet.cz vyšlo:
Když vesnici zaplaví voda
Povodně-nový začátek
 Na západní frontě voda

odpovědný redaktor: Milan Kovář