Dies academicus, každoroční sympozium, Katolické teologické univerzity v rakouském Linci, proběhlo letos pod názvem Body, Soul and Spirit, zapomenuté dimenze v náboženství a sportu, v pátek 8. listopadu. Hlavní přednáška měla téma: Být atletem jako náboženský model a držel ji vedoucí katedry církevních dějin prof. Karl-Heinz Braun. O přestávce se potom podávalo zdravé občerstvení, jogurty, minerálka všech příchutí, ovoce, sýr a cola light. Ovšem Dies academicus tím ještě zdaleka nekončil.

Tři impulsy k tématu Body, Soul and Spirit po přestávce přednesli chemik Dr. Ch. Etzlstofer, psychoterapeut DSA M. Hochgerner a teolog Mag. H. Eder. Referáty byly vyčerpávající, ovšem v žádném případě nebyly jen suše vědecké. Například Dr. Etzlstofer nemluvil ani jako chemik, dokonce snad ani jako vědec, ale především jako člověk. Je totiž vrcholovým sportovcem a před několika lety utrpěl těžký úraz, který ho připoutal k invalidnímu vozíku, to mu však vůbec nezabránilo v tom, aby přestal sportovat. Jeho referát byl spíše svědectvím naplněného lidského života a planoucí víry než odbornou přednáškou.

To ale neznamená, že by tím utrpěla vědecká stránka sympozia. Spíš naopak, jeho referát jen potvrdil slova prof. Brauna. Ten ve své přednášce o vztahu starověkého ideálu atleta a náboženství zdůraznil pět bodů: 1. Silná motivace; 2. Trénink; 3. Připravenost k boji; 4. Vytrvalost; 5. Síla. To všechno musel ve starověku rozvíjet a naplňovat atlet v Řecku nebo gladiátor v Římě. Ale také všemi pěti body museli projí starověcí křesťanští mučedníci. A to není jen vědecká spekulace, protože starověké životopisy mučedníků skutečně obsahují srovnávání jejich postoje při mučení s postojem atleta při sportovním zápase. A stejně tak i středověcí mniši a jeptišky museli mít silnou motivaci, museli se cvičit v askezi, museli být připraveni k duchovnímu boji, museli být na své cestě vytrvalí a museli mít duchovní sílu.

Sympozium se ale konalo v Rakousku, takže jeho program po přednáškách, referátech a diskusích ani zdaleka nekončil. Následovalo příjemné občerstvení, kdo chtěl, mohl jíst zdravě, kdo měl chuť, mohl si dát i něco méně zdravého, v každém případě ale dobrého.

Po občerstvení následoval film. Ne dokumentární, ale úplně „normální„ film. Umělecké dílo, které mělo s vědou snad společné jen to, že jeho autoři kdysi nějakou školu studovali. Byl to britský film Billy Elliot, odehrávající se v hornickém regionu Anglie 80. let. Vypráví o klukovi, který žil v domácnosti bez matky a který uměl a chtěl tančit, i když se za něj otec a starší bratr, kteří pracovali jako horníci, styděli, protože považovali tanec za věc nehodnou mužů. Nakonec však ale Billy svou snahou a svým uměním změnil i jejich omezený pohled na svět. A snad na to myslela rektorka univerzity prof. Ilse Kögler, když v úvodním slově řekla, že i myšlenky tohoto filmu mohou přispět k tématu Body, Soul and Spirit. A vskutku sebetranscendence, překročení sebe sama směrem výš, začala u Billyho otce a bratra jen díky tomu, co ten jejich malý kluk dokázal se svým tělem.

Definitivní zakončení sympozia bylo vskutku příjemné. Konalo se ve sklepení pod rektorátem univerzity nad sklenkou dobrého vína.