Drobná knížečka plná pokladů a literárních perliček, tak by se dal vystihnout počin P. Jana Balíka, správce Sekce pro mládež při České biskupské konferenci. Již vlastní název zní slibně, Cesta k domovu. Jaká je ta cesta a kam vede? Na tuto otázku se pokusil P. Balík odpovědět na 130 stránkách formátu A5.

Podstata celého dílka stojí na dvou pilířích. Jedním je vlastní historie vzniku diecézních center mládeže, ty mají být domovem, a druhým pilířem jsou osobní svědectví a různé útržky z knih návštěv. Každý, kdo by očekával faktografickou, vyváženou publikaci, však bude zklamán. I vlastní vznik a vývoj center mládeže je popsán svědectvím autora, tudíž objektivních informací se nikdo moc nedoví.

Vesmír, Nazaret, Přístav, Archa, Křižovatka jsou názvy míst, které jsou v knížce popisovány jako ráje na zemi, prostory, kde vládne všeobjímající láska a naprostá radost. Už to by mělo být vnímavému čtenáři podezřelé. Svědectví psaná se značnou naivitou. Absolutní pozitiva. Tedy přemýšlivý čtenář rychle ztratí prvotní nadšení a zbývá nechuť a myšlenky ohledně duševního zdraví popisovaných osob.

Ale tak to není. Knížečka je přece určena té správné mládeži, která již našla nevysychající pramen milostí a pod vlivem konzumace tekutiny z tohoto pramene pozvolně ztrácí logické uvažování. Z těch se rodí nadšenci, které okolí považuje za blázny. Jenže zrovna takový hošík či cudná katolická dívenka potřebují čerpat z těch „kvalitních“ zdrojů. Nic naplat, že se pak dostanou do stavu opojené mysli.

Přibližme své kukátko k nosnému trámu celého dílka, a to k osobním prožitkům. Již výrazové prostředky jsou líbezné a v mnohém si nezadají se sešitky pro katolickou mládež, které vycházely počátkem minulého století. Stejná naivita a neochota si přiznat jiný dojem než naprosto úžasný a báječný.

Jistě lze chápat nadšení mnoha dobrých lidí, kteří práci s mládeží věnovali svůj čas a energii. Těm patří díky. A zřejmě o to se autor snažil, leč dost nešťastně. Takže mnohé s dobrým úmyslem psané kapitoly vyznívají poněkud komicky a nepochopitelně. Problém je v tom, že autor snad ani nepočítá s realitou. Realitou, že vedle „ideální katolické mládeže“ existuje další skupina mladých, rozumně uvažujících lidí, kteří přemýšlejí a skutečně hledají svou cestu životem. Ti nevidí procházku růžovým sadem, ale problémy, které k životu zákonitě patří.

Skvělý nápad přiblížit diecézní centra mládeže se značně nepovedl. Vznikl jednostranný a lehce slaboduchý celek, který si najde vděčné čtenáře v kostelních lavicích a „spolčích“, ale spolehlivě odradí myslící osobnost. Škoda, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.