Ve středu 27. listopadu Ústavní soud ČR na návrh skupiny senátorů zrušil některá ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností nebo jeho částí. U soudu skončil zákon kvůli paragrafům, které podle názoru jedenadvaceti senátorů znemožňují církvím charitativní činnost. Soud například zrušil paragraf, podle něhož církev musí své charitativní a další organizace registrovat u státu jako právní subjekty. Ministerstvo kultury tak bude nadále církevní právnické osoby pouze evidovat, ale nebude mít vliv na jejich vznik, nebo zánik. Zákon vstoupil v platnost letos v lednu. Jeho přijetí provázely spory. Poslanecká sněmovna jej nakonec loni v prosinci prosadila přes odmítavý postoj prezidenta Václava Havla i Senátu. Nový zákon nahradil předchozí právní úpravu, jež pocházela ze začátku 90. let.

Generální sekretář Sdružení Česká katolická charita Jaroslav Kopřiva je rozhodnutím soudu potěšen: "Ústavní soud potvrdil názor, že církve neslouží jen pro uspokojování úzkých kultovních potřeb, ale že nabízejí i další služby považované společností za potřebné," uvedl. Spokojen se stanoviskem Ústavního soudu je i ředitel Diakonie Církve bratrské Pavel Průša. „S blížícím se koncem roku stoupala nervozita, jak to vlastně s námi bude dál. Tím "s námi" mám na mysli i klienty a obyvatele našich zařízení. V případě plné platnosti zákona, tak jak ho přijali poslanci, bychom museli hledat jiné formy práce. Přechod na nový druh organizace, s předěláváním všech smluv, si nikdo neuměl představit a stálo by nás to veliké úsilí i nemálo finančních prostředků,„ tvrdí Průša.

Ve většině prohlášení k rozhodnutí soudu zazněla i obava z ohrožení církevního charakteru charitativních organizací, který je alternativou ke státním zařízením. To znamená, že církve by postrádaly významnou složku své práce, ke které jsou i mimo jiných úkolů povolány. Podle Jana Oulíka z tiskového střediska Sdružení Česká katolická charita motivuje lidi práce v Charitě anebo vyhledávají její služby právě pro její samozřejmý důraz na duchovní složku člověka. „Jsme rádi, že Ústavní soud takto rozhodl, protože to považujeme za spravedlivé. Stát by neměl církvím komplikovat jejich ochotu ke službě celé společnosti,“ říká Oulík. Rozhodnutí Ústavního soudu vítá také Ekumenická rada církví v České republice (ERC) v prohlášení vydaném její tajemnicí Jitkou Krasovou. „Jsme přesvědčeni, že diakonická služba je skutečně integrální součástí misie církve„, uvádí se také v prohlášení ERC.

Je třeba si položit otázku po podstatě vlekoucího se sporu o nový církevní zákon. Spor o zákon může být pouze „špičkou ledovce„, obrazem života církví i české společnosti na začátku nového tisíciletí. K oddělení života církví od charitativních organizací nedochází pouze na úředním papíře, je to každodenní realita. Charita i evangelické diakonie jsou dnes plně profesionální organizace. To je jistě dobře a jinak by to ani v mnoha oblastech být nemohlo. Přesto, pokud se vytrácí smysl pro dobrovolnou charitativní službu na úrovní jednotlivých farností a sborů, nelze se divit i některým sporným formulacím zákona.

Snaha vytěsnit aktivitu církví do chrámových prostor a modliteben se také neobjevila jako novinka ve zmíněném zákoně. To, co se zdálo být minulostí po pádu komunistického režimu, se děje i dnes. Právě v těchto dnech, v rozporu s Listinou základních lidských práv, zakázala ředitelka jednoho státního domova důchodců přístup do objektu členům jistého hnutí, (právnické osoby uvnitř katolické církve rozpoznané biskupy) přestože zde vykonávají svoji činnost již téměř deset let. Zmíněná ředitelka si osvojuje i právo rozhodovat o tom, kdo se v prostorách domova smí účastnit katolické bohoslužby a jak lze upravit prostor pro její konání.

Přežívající exklusivita, pocit výlučnosti či neprůhlednost dění uvnitř církví může být naopak skryta za obavami státu a příčinou jeho snahy o lepší kontrolovatelnost organizací zřizovaných církvemi. Slova ministra kultury Pavla Dostála o nadřazenosti kanonického práva nad právním řádem ČR nevychází ze vzduchoprázdna. Rozhodnutí Ústavního soudu není tedy poslední tečkou ve vztazích církví versus diakonie a charity i církví a států, ale právním krokem, doufejme, k lepší budoucnosti.