Do června tohoto roku jsi působil jako spirituál v litoměřickém konviktu. Od tohoto školního roku je konvikt přestěhován do Olomouce. Jak se díváš na tuto změnu?

Já jsem byl od začátku proti tomuto přestěhování a nikdy jsem se s tím moc netajil. Byl jsem proti tomu spíše z pohledu formačního než z pohledu potřeb litoměřické diecéze. Zkušenost z jiných propedeutických ročníků ve světě mluví ve prospěch oddělení takovéto přípravy od semináře. Nakonec podle mě ale spíše převážily ekonomické důvody. Teď už je ale přestěhování faktem a Teologický konvikt v Olomouci funguje. (http://konvikt.cirkev.cz)

Zůstal bych ještě u Tvého působení jako spirituála. Co je pro muže, který se rozhodne stát se knězem, nejdůležitější a nejtěžší?

Nejdůležitější je lidský základ a prožívání křestního povolání ke vztahu s Ježíšem Kristem a s druhými. Na tomto základu je pak postavena služba kněze, který lidem jejich křestní povolání a poslání pomáhá uskutečňovat. Člověk tedy musí být člověkem a křesťanem, pak se může stát knězem. A když se stane knězem, přitom se pořád ještě učí stávat člověkem, křesťanem a knězem, protože to nikdy není hotová věc… Toto může být někdy těžké, ale je to nosné, takže i v těžkostech právě tyto vztahy pomáhají a nesou.

Jak vnímáš jako spirituál ty, kteří se během svého studia rozhodnout ze semináře odejít?

Příprava na kněžství sebou samozřejmě nese to, že lidé budou odcházet s tím, že se rozhodnou pokračovat v životě jako laici. Často to může být i z důvodu, že teprve v konviktu nebo i později v semináři objeví význam vlastního křtu a tedy úlohy laika v církvi. Je to paradoxní, ale mnozí v semináři, kam se rozhodli jít, aby radikálně následovali Krista, při přípravě na kněžství zjistí, že mohou stejně radikálně Krista následovat i jako laici. Jejich cesta pak vede ze semináře někam ven a slouží v církvi svým křestním povoláním – tedy svým všeobecným kněžstvím. Asi 50 procent těch, kteří začali přípravu na kněžství dojde až k vysvěcení na kněze. Mnozí z těch, kteří odešli a kněžími se nestali, jsou vděčni za možnost prohloubení svého křesťanství v semináři.

Jak se osobně díváš na to, že by v budoucnu byl současný model farností nahrazen modelem tzv. týmových far?

Mám s týmovou farou krátkou, asi roční zkušenost a ta zkušenost je výborná. Vzpomínám na náš tým rád a myslím, že to je rozhodně možná cesta kněžského života a má samozřejmě i svoje těžkosti. Ale určitě bych to i podporoval a nějak se v tom angažoval. Jsem rád, že už teď jsou místa, kde se tento způsob života a služby prožívá.

Jindřich Kotvrda – narozen 1963 v Brně, vysvěcen na kněze 1988 (kněz brněnské diecéze), 5 roků ve službě krajanům v Austrálii a v USA, 3 roky spirituálem teologického konviktu, kaplanem společenství sdružující mentálně postižené, jejich rodiče a přátele "Víra a světlo," v současné době spirituálem v české koleji Nepomucenum v Římě.

Prvni část rozhovoru vyšla minulý týden