Stydíme se za víru?

Vždy jsem pokládal Petrovo zapření Krista za něco velmi zbabělého a těžko odpustitelného. Na druhé straně jsem chápal Petrův strach o vlastní život v atmosféře nenávisti a zjitřených vášní. Často si na sv. Petra vzpomenu, když cítím obavu některých dnešních věřících, a třeba i významných osobností politického nebo kulturního života, veřejně se přihlásit ke křesťanství. Nevím, jaké to má všechny důvody, ale napadají mne tři: buďto se bojí jako Petr, nebo se za svou víru stydí, anebo si na křesťana pouze hrají.

Je-li v tom strach, pak je možná dobře, že takoví lidé veřejně jako křesťané nevystupují. Nejsou sice ohroženi na životě ani na existenci, ale nestatečnost není dobrou vizitkou křesťana. Stydí-li se, že věří v něco, čemu se ostatní smějí jako bláznovství, pak také nejsou nejlepšími učedníky svého Mistra. To může být i případ tzv. praktikujícího katolíka, který se ostýchá přiznat k víře ve zmrtvýchvstání, nebo v osobní přítomnost Krista v Eucharistii. A pokud si někdo myslí, že křesťanství je sice zajímavé, ale přehnaně bigotní a potřebovalo by zreformovat, potom je lepší si na křesťana nehrát. Být křesťanem totiž znamená nejen věřit v celé a nezkreslené učení Církve, ale plně respektovat i její tradice a za obojím pevně stát.

A ještě něco: být křesťanem také znamená mít lásku a říkat pravdu. Mít odvahu vystoupit proti zlu s malým i velkým "z". Proti zabíjení nenarozených i proti rozdělování Církve. Nemám-li ji, pak je lépe se ke Kristu nehlásit, protože bych nedělal čest ani Jemu, ani své Církvi. A přitom, kolik užitku (a dobré reklamy) bychom měli, kdybychom byli Krista hodni a přiznávali se k Němu – s pokorou a samozřejmostí, jak to vždycky dělali a stále dělají lidé čistého srdce!

Autor je poslanec za KDU-ČSL