Existence např. dinosaurů je podle Bible možná. Ale zároveň to také vypadá tak, že svět je starý jen 7 000 let (to je odhad ze součtu věků biblických postav). Kdy tedy dinosauři žili, když je z vědeckých poznatků jasné, že svět je starší?

Text, kterého se týká první otázka, je na samém začátku Bible, v knize Genesis, jiným jménem v První knize Mojžíšově. Knih Mojžíšových je celkem 5, a tvoří nejdůležitější část Starého zákona, a to jak z pohledu křesťanské, tak i židovské teologie. Existují dva základní kánony – skladby knih Starého zákona. Kánon palestinský, sestavený na území izraelského království, a kánon alexandrijský, sestavený židovskými učenci, kteří žili mimo izraelské království (v diaspoře).

Palestinský kánon vznikl po zničení Jeruzalémského chrámu římskými legiemi v roce 70. Má být vlastně jakousi náhradou za židovský chrám. Ten se skládal z předsíně, svatyně a velesvatyně. Podle toho jsou řazeny i knihy: mudroslovná literatura, prorocké knihy, 5 knih Mojžíšových. Z toho je patrné, že 5 knih Mojžíšových má největší význam, nahrazují velesvatyni, místo kam směl vstoupit jen velekněz a jen při některých příležitostech.

Alexandrijský kánon byl sestaven jakoby historicky, to znamená, že 5 knih Mojžíšových je na začátku, protože se týkají minulosti. Mudroslovné knihy jsou druhé, protože se týkají přítomnosti. Knihy proroků jsou potom na konci, protože se týkají budoucnosti. Ovšem toto dělení nijak nezohledňuje dobu vzniku jednotlivých knih. A tento kánon převzali i křesťané. Dotýká se totiž více myšlenek křesťanství, které vidí ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista zcela výjimečný okamžik dějin. Nicméně není to skutečné historické dělení. Knihy nejdou za sebou podle doby vzniku, ani podle určitého pohledu na jejich teologii. Už jen proto se z jejich řazení nedají jednoduše odvozovat nějaká historická fakta.

Další důležitou věcí je, že nejen celý Starý zákon, ale také Nový zákon musíme chápat, pokud ho chceme správně pochopit, v souvislostech doby, ve které tyto spisy vznikly. 5 knih Mojžíšových jsou skutečně velmi starými texty, a právě proto používají prakticky výhradně jen mytologickou literární formu. Slovo mýtus ale v Bibli nesmíme chápat jen jako synonymum k slovům pověst nebo báje. Jde totiž o zcela zvláštní myšlenkový model, který používá zvláštní vyjadřovací formy. Dnes jsme zvyklí vše hodnotit podle kritického myšlení, vše měřit a porovnávat s jinými poznatky. Ale toto naše myšlení starověcí spisovatelé neměli. Chtěli-li vyjádřit nějakou myšlenku, opsali ji smyšleným příběhem. Uvědomme si, že sám Ježíš, když učí své posluchače, používá podobenství. Například neříká, že musí pomáhat komukoliv, ať je to vhod, či nevhod, ale vypráví příběh o milosrdném samaritánovi.

A tak i Starý zákon je vlastně takovým podobenstvím. Proto je i celý příběh o stvoření světa (1. kapitola Genesis) jedno velké podobenství. Pojednává o historickém faktu, že Bůh stvořil svět, ale zároveň zdůrazňuje několik dalších velmi důležitých teologických myšlenek. V celém Starém zákoně můžeme narazit na to, že byl Izrael ohrožován a také zotročen Babylónem. Text knihy Genesis je vlastně ideologickou obranou před babylónským nebezpečím. Popisuje totiž stvoření světa podobně jako babylónská báseň Enuma eliš. V té se vypráví o tom, jak spolu zápasily dvě bájné obludy, jejich krev smísil bůh s prachem a v sedmi dnech z toho vytvořil zemi, rostliny, zvířata, lidi. Židovský spisovatel používá stejný základ: Bůh tvořící v sedmi dnech. Ale celé jeho vyprávění má jinou nosnou myšlenku, a sice že Bůh vše tvoří z lásky a jako dobré. Za každým dnem svého díla v první kapitole knihy Genesis Bůh vidí, že jeho dílo je dobré. Poselstvím textu tedy není, jak a kdy vznikl svět, ale proč vznikl a s jakým cílem a kdo mu tento cíl dal a proč mu ho dal.

V Babylónském náboženství byl sedmý den dnem nebezpečí. Nikdo nesměl pracovat atp., aby se mu něco nestalo. Oproti tomu je v židovském pojetí sedmý den dnem odpočinku, který dal Bůh lidem. A vůle Boha, aby lidé odpočívali a měli prostor pro chválu Boha, je ukázána tím, že i Bůh sedmého dne odpočinul.

Všimněme si také jednoho detailu, nikde v této zprávě nenajdeme, že by Bůh stvořil čas. To neznamená, že čas nebyl stvořen, ale ukazuje to na to, že v době vzniku spisu neexistovalo takové pojetí času, jaké máme dnes. To je vlastně jedním z přínosů židovství a křesťanství do světových dějin. Ve všech pohanských zemích byl ve starověku čas vnímán jako kruh. Tento kruh začínal stálým opakováním sedmi dnů a plynul od narození k smrti. Z výše uvedeného vyplývá, že nemůžeme zprávu o stvoření chápat jako historický text podle dnešních měřítek. Lidé ve starověku mysleli jinak, a tím, co my dnes považujeme za faktický popis událostí, opisovali hlubší souvislosti. Bible tedy není kronikou lidstva. Lidské dějiny nepopisuje, ale vysvětluje.

Z teologického hlediska proto můžeme jen potvrdit závěry moderních přírodních i humanitních věd, jako je paleontologie, biologie, historie ap. Jediné, na čem teologie trvá, je, že svět byl stvořen Bohem a že byl stvořen jako dobrý a z Boží lásky. Při srovnání s poznatky ostatních vědních oborů lze tedy říci, že základní věcí, kterou Bůh stvořil, je čas. Čas, ve kterém se nejen odehrávají dějiny lidstva, ale ve kterém se svět také vyvíjí. Jinak řečeno, Bůh stvořil svět, aby se vyvíjel - zasadil do něj princip evoluce. Některé formulace této myšlenky mluví také o evoluci jako stvořitelském díle Boha. Tedy, že Bůh spustil evoluci, nebo že v evoluci Bůh pořád tvoří svět.

Tato úvaha by mohla být snadno napadnutelná tím, že v sobě obsahuje deistický princip. Tedy že Bůh stvořil svět tak, aby fungoval, ale už do něj nezasahuje. Zde je ale třeba si uvědomit, že křesťanské teologii toto pojetí neodporuje, protože zcela evidentním a výjimečným zásahem Boha do dějin světa je vtělení, narození, dílo, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Ale i přesto Bůh stále zasahoval do dějin, a to skrze izraelský národ, který se snažil plnit jeho vůli, tak ze stejného důvodu i skrze církev. A to nejen katolickou, ale skrze všechny křesťanské církve, protože jejich víra se vztahuje k tomuto Bohu, a křesťané se snaží podle jeho vůle jednat: to znamená dávat najevo, že Bůh svět stvořil a v Ježíši Kristu definitivně změnil.

Proto je Kristus i cílem světa. Křesťané jsou svou vírou vázáni k tomu, aby se otevřeli Boží milosti – Ježíši Kristu. To znamená, aby se snažili napodobovat život a jednání Ježíše Krista. A tím se stávají pomocníky Boha při jeho řízení světa. Nesmíme ale zapomenout, že veškerá iniciativa leží pořád na Bohu, a lidé mu jen odpovídají. Proto sebelepší jednání křesťanů není samospasitelné. Tento krok, definitivní završení dějin, je na Bohu.

Kain byl vyhoštěn, a přesto našel společenství, nebo minimálně ženu, se kterou plodil děti. Přesto Bůh stvořil jen Adama a Evu, nikdo z jejich dětí vyhoštěn nebyl, ani neodešli. Kain byl vyhoštěn, a přesto plodil děti s ženou, která neexistovala. Jak si to vysvětlit?

I když byli křesťané křtem připojení ke Kristu, stále žijí ve světě, který na sobě nese známky dědičného hříchu. Možná by bylo lepší používat termín prahřích. O tom totiž právě pojednává příběh o Adamovi a Evě ve 2. a 3. kapitole knihy Genesis. Je v něm použita stejná mytologická metoda jako v první kapitole, v příběhu o stvoření světa.

Jména Adam a Eva – z prachu stvořený a z muže vzatá – ukazují, že nejde o dva konkrétní lidi, ale o každého člověka. Příběh je ale opět historickou zprávou, a to v tom smyslu, že člověka stvořil Bůh, ale zároveň sděluje hlubší teologickou pravdu, která se týká každého z nás. Každý z nás je Adamem a každá z nás je Evou, lidmi, kteří chtějí poznat dobro a zlo (Gn 3,1-7). To v židovském kontextu vzniku knihy znamená: rozhodovat o dobru a zlu; o tom, co je dobré, a co zlé. A v tom spočívá náš prahřích. Čím více tak chceme rozhodovat, tím více se stavíme do pozice Boha (Gn 3,22-24). Bůh toto naše jednání respektuje, ale nechává nás také nést za něj zodpovědnost. To je symbolizováno tím, že Adam a Eva jsou vyhnáni, ztrácejí bezprostřední společenství s Bohem. Rozhodovat o dobru a zlu je totiž tak závažné, že je třeba, aby člověk přijal i plnou zodpovědnost sám za sebe.

Pokud totiž někdo rozhoduje o tom, co je zlé, a co dobré, má absolutní svobodu. Může například stanovit, že jeho jednání je jen dobré. A tato skutečnost s sebou nese další a další následky: Snaha člověka, rozhodovat o tom, co je dobré, a co zlé, s sebou přináší nespravedlnost - mezi lidmi dochází ke zlu – bratr zabíjí vlastního bratra (Gn 4,1-16). Příběh o Kainovi a Ábelovi tedy také vypráví o nás všech, o každém z nás. Nejde tedy o jediné dva potomky prvních lidí, jako Adam a Eva nejsou jediní dva první lidé. Na Kainovi a Ábelovi starozákonní spisovatel ukazuje, že vztahy mezi lidmi se kazí prahříchem – touhou rozhodovat jako Bůh, co je dobré a zlé. To, že Kain dostává znamení, aby ho nikdo nezabil (Gn 4,15), to že přesto nachází ženu – životní společenství, znamená, že Bůh chrání každého, pečuje s láskou i o toho nejzkaženějšího člověka.

Člověk totiž není Bohem, ale jeho obrazem (Gn 1,27) a proto je jeho svoboda určena ne k tomu, aby sám rozhodoval, co je dobré a zlé, ale aby toto rozhodování porovnával s vůlí Boha. Jako jeho obraz mu má být přece podobný. A to je ústředním poselstvím prvních tří kapitol knihy Genesis.

Literatura:
Piere T. de Chardin, Jak věřím
Pavel Želivan, Theilhard de Chardin
Émile Rideau, Myšlení Theilharda de Chardin
Joseph Ratzinger, Úvod do křesťanství
Hanz Waldenfels, Kontextová fundamentální teologie

I vy můžete položit otázku.