Kdesi jsem zaslechl pojem "pastorace v postmoderní společnosti". Rád bych se dozvěděl, co to přesně znamená. Co je to vlastně postmoderní společnost? Má to něco společného třeba s rozvojem elektronické pošty nebo internetu vůbec? Jak to souvisí s konkrétní pastorací? Děkuji za Vaši odpověď.

Doc. Pavel Ambros (CMTF UPOL) ve své knize Kam směřuje česká katolická církev, poukazuje na velmi důležitou souvislost, které se otázka pastorace v české společnosti týká. Upozorňuje na Cyrilometodějskou tradici, která se musela vyrovnat s několika důležitými okolnostmi, pokud chtěla být úspěšná. To není nějaký anachronismus, ale nutné východisko pro jakoukoliv úvahu o pastoraci u nás. Jak totiž víme z historie, šlo vlastně o nový model evangelizace, který stavěl zejména na důsledném porozumění a vhodné přizpůsobivosti místním okolnostem.

Další pastorální teolog dr. Aleš Opatrný (KTF UK) ve své knize Pastorace v postmoderní společnosti k dnešní situaci říká: Slovo "postmoderní" není myšleno ani provokativně, ani jako úlitba módním trendům. Má jím být jen upozorněno a vyjádřeno, že je řeč o pastoraci v lidské pospolitosti, která má charakter společnosti konce dvacátého století ve středovýchodní Evropě.

Zde je ale také důležité si uvědomit, co je to vlastně pastorace a pastorální teologie. Dr. Alois Křišťan (TF JČU) ji popisuje takto: Pastorální (praktická) teologie se zajímá o společnou oblast ostatních teoretických teologických disciplín a historicko-geografický kontext konkrétního jedince. Patří mezi disciplíny úzce spojené s praxí, její pojetí se s dějinným vývojem mění. Pro její současné chápání je důležitý vývoj teologického myšlení v 60. letech 20. století. Křišťan zde zmiňuje důležitou okolnost, a sice slovo praktická jako variantu slova pastorální. To ukazuje na jeden z důležitých momentů v pastoraci. Během 20. století došlo k definitivnímu rozdělení do té doby trvající jednoty církve a společnosti. Například u nás již po 1. světové válce za velmi tragických okolností. Jinde však do jisté míry tento model stále přetrvává. A to přesto, že 2. vatikánský koncil tento proces přijal a podpořil, i když měl svůj původ mimo církev (GS 36). Pastorace proto už dnes není jen prací faráře ve farnosti. Jinak řečeno ukazuje se, že se církev stává jednou z částí společnosti. A proto, že církev působí jako celek, jde v teorii pastorace zejména o praktický život církve, nebo praxi celé církve. Zde je ale nutné si uvědomit, že církev je tvořena biskupy, kněžími, jáhny, řeholními společenstvími a laiky. Proto v důsledku pastoračně, evangelizačně nebo misijně působí i každý její člen. Více k tomuto tématu viz můj článek (http://www.christnet.eu/magazin/mag.asp?clanek=1740).

I česká katolická církev se vyrovnává s tímto působením na společnost a společnosti na církev; tento proces je samozřejmě provázen mnohými problémy. Jejich možný zdroj charakterizuje Alois Křišťan: Není snad řada střetů, konfliktů, případně polarizačních napětí způsobena různými "pastorálně teologickými školami"? Není většina z těch, kdo jsou stále v pastoraci aktivně činní, ovlivněna koncepcí, kde nositelem pastoračního jednání byl úřad a pastorační činnost byla zaměřena dovnitř církve? Koncepce pro období cca 1860-1960 (podle analýzy M. Lehnera, in: Caritas die Soziale Arbeit der Kirche) v našich zemích totiž zřejmě přežívala daleko déle, jak ukazují různé výroky v tom smyslu, že musíme dohonit koncilní myšlení. (2. vatikánského koncilu – pozn. M.O.)

Zcela prakticky, jak uvádí Aleš Opatrný, nejde například dělat procesí jako před 70 lety, protože musíme respektovat také takové okolnosti, že třeba městský úřad něco takového na veřejném místě z věcných důvodů nepovolí, ale zejména proto, že se změnily výrazové a komunikační prostředky. To před nás staví otázky, které Aleš Opatrný shrnuje takto: Jde-li proud života české společnosti v mnohém jinudy, než kudy vede řečiště křesťanské víry a praxe - čehož jsme každodenně svědky - stojíme před důležitými otázkami, zda: máme s převažujícím proudem života polemizovat; máme s ním prostě plout; máme stát mimo; zda nás vůbec zajímají tyto otázky?

Tyto otázky jsou jako bezvýchodné postaveny samozřejmě záměrně. Pro pastoraci v české postmoderní společnosti se totiž nachází východisko jiné. A různými způsoby se k němu kloní všichni naši teologové. Jde v něm vlastně o nelezení nového způsobu evangelizace a s tím související vhodné míry přizpůsobení. Kořeny tohoto modelu jsou právě v teologických konceptech 60. let, kdy byla zdůrazněna služba bližnímu vedle společenství, svědectví o víře a bohoslužby jako dalších určujících prvků církve. Bez nezištné služby bližnímu nebudou nikdy křesťané křesťany (Mt 25,31-46), a nebudou také nikdy pro společnost pochopitelní: Pastorace jako diakonia (služba) je východisko dr. Michala Kaplánka (TF JČU), které shrnuje ve své knize Pastorace mládeže, kde je tato myšlenka konkretizována na problematice mladých.

Můžeme tedy shrnout: Cílem pastorace v postmoderní společnosti by tedy měla být služba církve - tedy všech jejích členů - všem potřebným ve společnosti. K tomuto cíli se ale již 7.12.1965 sklonila celá katolická církev, když římský biskup Pavel VI. podepsal konstituci Gaudium et spes, schválenou biskupy na 2. vatikánském koncilu. Tato konstituce totiž začíná slovy: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.

Několik příkladů, co tato slova mohou znamenat pro katolickou církev v České republice:
1. Katolická Charita bude zřetelně prezentována jako nedílná součást církevní struktury, ne "jen" jako humanitární organizace s křesťanskými ideály. To se musí projevit zejména ve farnostech, kde by měla být služba okolí stejně důležitá jako slavení bohoslužeb. Jinak řečeno tak, že každý katolík bude Charitu chápat jako nedílnou součást církve, a podle toho bude i jednat;
2. to se samozřejmě neobejde bez solidního vzdělání pastoračních pracovníků a vzdělávání nejen dětí, ale i dospělých ve věcech víry;
3. v neposlední řadě s tím souvisí pochopení stálých jáhnů jako svěcených služebníků církve, kteří jsou za tyto otázky především zodpovědní a zastupují v nich svého biskupa (Sk 6,1-7).
4. Pro komunikaci farností s okolím bude nejen nutné, aby se změnil celý systém, jak už se děje nebo připravuje, ale také aby byl v nové struktuře prostor i pro laiky s teologickým vzděláním, jedno zda budou pracovat dobrovolně, nebo profesionálně.
5. V současné době máme již vězeňskou a vojenskou duchovenskou službu, stejně jako smlouvu o podobné službě pro případ velkých neštěstí. Ale stále citelně chybí podobná služba v nemocnicích!
6. V neposlední řadě je nutná přítomnost křesťanství i na internetu a myslím, že zde nijak pozadu nejsme. Přímo pastoraci se věnují například oficiální stránky: (www.vira.cz) nebo (www.katolik.cz). Přítomnost katolické církve na internetu se děje také prostřednictvím aktivit laiků, jako jejich příklad můžeme uvést zejména náš magazín. Ale i oficiální média katolické církve mají už svou elektronickou podobu (www.katyd.cz) nebo (http://tisk.cirkev.cz/art/). K pastoraci patří také dostupnost informací o diecézích na internetu například (www.apha.cz), (www.bcb.cz), (www.biskupstvi.cz), nebo kontakty na teologické fakulty (www.tf.jcu.cz), (www.ktf.cuni.cz), (www.upol.cz) Velmi důležité je i to, že existuje linka důvěry na internetu (http://help.vira.cz/).

K dalšímu studiu:
na internetu:
Pomůcky pro pastoraci: www.pastorace.cz
Texty pro výuku praktické teologie: http://ora.linux1.ignum.cz/kpt/?vyuka
v literatuře:
2.vatikánský koncil, konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes
Pavel VI., apoštolský list Evangelii nuntiandi
Karel Skalický, Radost a naděje
Pavel Ambros, Kam směřuje česká katolická církev?
Aleš Opatrný, Pastorace v postmoderní společnosti
Michal Kaplánek, Pastorace mládeže
Ctirad V. Pospíšil, Teologie služby
Y. Congare, Za církev sloužící a chudou
Medard Kehl, Kam kráčí církev?
Paul M. Zulehner, Církev přístřeší duše
Peter L. Berger, Ztracená sláva

I vy můžete položit otázku.