Seznamka
Postavení žen ve "vyvoleném národě" není ve Starém zákoně zvláštně nebo speciálně tematizováno, nýbrž na různých místech hebrejské bible nacházíme k tomu různé výpovědi a názory, aniž by se vyskytla polemika nebo pokus tyto různé náhledy skloubit v nějakou jednotnou nauku. Mnohé výpovědi pocházejí z kulturní tradice, ve které jsou ženy mužům zcela podřízené (Gen 3,16), žena je stvořena jako pomocnice "člověka" (Gen 2,18-24). Právní postavení ženy – i v manželství – bylo téměř bezvýznamné (Dtn 21,14). Ani manželka ani dcery nemohly dědit, když zesnulý měl (alespoň jednoho) syna (Num 27,8). Některé ženy jsou líčeny jako významné osobnosti. Jsou to "pramatky" jako Eva, Sara, Rebekka, Rahel nebo "prorokyně" jako Mirjam, Debora nebo jinak významné ženy jako Ruth, Esther, Judith, Athalja nebo Izebel. Byly to však výjimky, normálně získala žena společenské uznání hlavně jako matka synů (Batheseba 1 Kr 1,15-21.28-31). Žena jako matka a matka jako taková hraje významnou roli. V Mudrosloví (Přísloví, Kniha Moudrosti) nacházíme často chválu dobré ženy a hospodyně (Př 31,10-31). Podle Ex 15,20n se ženy (původně) zúčastňovaly aktivně kultu, jejich účast na něm byla později stále více a více omezována (Num 3,40n, 2 Kron 8,11).
Z Nového zákona víme, že v Ježíšově okruhu byly i "učednice" (Lk 8,2n). Ježíš zjevně zlepšil posici ženy v manželství (srv. Mk 10,5n). Ženy rozšiřují zprávu o Kristově vzkříšení (na př. Mk 16,1-8). Ježíš odpustil cizoložnici (Jan 8,11), která by měla být podle zákona kamenována, sliboval "celníkům a nevěstkám" Boží království (Mt 21,31n). V úryvku Jan 4,1-26 je líčen rozhovor s jednou Samaritánkou u Jakubovy studny; obsah tohoto rozhovoru se netýká jen žen, lidé se diví, že Ježíš se ženou i hovoří(Jan 4,27).
Z dopisů apoštola Pavla se dovídáme, že ženy byly v jednotlivých obcích velmi významné, obdržely dary Ducha svatého (Sk 21,9) a hrály významnou roli v charitativní činnosti (Sk 9,36; vdovy). Nikde není vysloveně žena označena jako vedoucí obce. Ale konkretní náznaky v Pavlových dopisech zasluhují pozornosti: sestra Phoebe je služebnice obce v Kenchrea (u Korinthu; Řím 16,1), Prisca a Aquilla jsou Pavlovi spolupracovníci (Řím 16,2), nějakou Marii (Řím 16,6) nechá Pavel pozdravovat. O (manželském) páru Andronicus a Junia mluví Pavel jako o apoštolech (Řím 16,7), dále dává pozdravovat Tryphenu a Tryphosu, "milou Persis" a (manželský) pár Philologus a Julia (Řím 16,12.15).
V 1 Kor 11,2-16 dává Pavel pokyny, které mají zřejmě zmírnit příliš emocionální nebo příliš extatické vystupování žen v liturgii. Tento úryvek byl v minulosti často citován jako důkaz pro vyloučení žen z liturgických funkcí. Mně se ale zdá, že v tomto úryvku jsou hlavně kritizovány přehnané projevy účasti na eucharistii, když jednotlivé ženy odvádějí pozornost od liturgie jenom na sebe. Oproti tomu Pavel připomíná roli celého shromáždění. Ženy tedy měly stejná práva a možnosti převzít v liturgických shromážděních jednotlivé služby jako muži. Na tom Pavel nic nemění, ale nabádá, že je třeba se vyhnout přehánění. Zde se zřejmě jedná o disciplinární opatření a ne o nějakou zásadní záležitost, kterou by měly být ženy s aktivního spolupůsobení při liturgii vyloučeny. V další části téhož Pavlova dopisu (1 Kor 14,33b-36) najdeme poučení, že úloha ženy v křesťanském společenství se neliší od té, která platí ve společnosti (v tehdejší římské 2. století po Kristu).
Nicméně je zřejmé, že ženy – zřejmě ve stejné míře jako muži – byly pro Pavla spolupracovníci, apoštolové, zodpovědní činovníci v tehdejších obcích. K tomu ještě několik citátů: Pozdravy pro Aquillu a Priscu (Priscilla) a obec v jejich domě (1 Kor 16,19), Nymphu a obec v jejím domě (Kol 4,15), ještě jednou pozdrav pro Priscu a Aquillu (2 Tim 4,19) a pro Klaudiu (v. 21).
Křesťanská zásada pokud se týče mužů a žen je formulována např. v Gal 3,28: "zde není muž nebo žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši". Mladší novozákonní spisy se opírají více o rabínskou tradici, kterou Pavel oslovuje již v 1 Kor. Tím se křesťané přiklánějí k praxi židovských obcí a praxe Ježíše v jeho chování k ženám již nenachází konkretní odezvy. Praxe židovských obcí znamenala téměř bezprávné postavení žen. Mimokřesťanské společenské vlivy (např. neoplatonismus) se projevují také v křesťanských obcích ve smyslu podřízeného postavení žen.
Tato tendence, totiž převzetí společenských představ o podřízeném postavení žen oproti praxi Ježíše i oproti praxi Pavla a některým jeho výpovědím, se stala převládající představou v církvi tehdy, když křesťanství bylo prohlášeno nejdříve za trpěné, potom jako plnoprávné náboženství a zanedlouho potom za státní náboženství římské říše. Říše, stát, společnost a křesťanství splynuly v jedno a církev převzala ve státě takové funkce, které vylučovaly vnitrocírkevní odlišování od společenských představ a zvyklostí. Postavení žen v církvi bylo stejné jako ve státě: jednotlivé ženy mohly mít velmi podstatný vliv tím, že působily na muže ve státním aparátě, ale to neměnilo nic na všeobecném podřízeném postavení žen. Docházíme tedy nutně k závěru, že od té doby, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím (antické) římské říše, nastává takové splynutí církve se státem, že v církvi jako samozřejmé platí pro postavení žen všechny společenské a politické představy státu: vyloučení z funkcí a služebných úřadů. Toto splynutí společenských a politických představ společnosti, státu a církve pokračuje během stěhování národů a provází celý středověk. Monarchisticko-aristokratické ustavení středověkých států a Svaté říše římské (S.R.I. – sacrum romanum imperium – později "národa německého" / nationis Germaniae) zrcadlí církev horizontálním rozdělením na plnoprávný stav kleriků a podřízený stav laiků (plebs, nevolníci). Podobně jako se u šlechty rozlišují rytíři (baroni) a páni (hrabě, kníže, vévoda apod.), rozlišuje se nižší klerus (jáhni a kněží, případně klerici tzv. nižších svěcení) a jemu nadřazení biskupové. Lid je ve společenském jako v církevním ustavení naprosto podřízen a zbaven jakékoli možnosti spolurozhodování. V církvi mohou muži, kteří se včas rozhodnou a neuzavřou manželství, "postoupit" do stavu kleriků. Ženy však takovou možnost v církvi nemají, a to ani tehdy, když jsou představené klášterních společenství. Např. benediktiský opat má nesrovnatelně větší práva a možnosti než abatyše kláštera bedediktinek.
Tato monarchisticko-aristokratická ústava církve je později nazývána hierarchickou. Toto označení ale není úplně výstižné. Jedná se v podstatě o monarchii. V pozdním středověku se s vývojem absolutní monarchie králů a císařů v církvi paralelně posiluje absolutní monarchie papežství. Těsné spojení nebo lépe řečeno totožnost společenského ustavení ve státě a v církvi bylo ukončeno Francouzskou revolucí 1789. Zatímco ve společnosti a ve státě se na základě principů "volnost, rovnost, bratrství" stává suverenní občan rozhodujícím činitelem, zůstává církev "věrná" svému monarchisticko-aristokratickému ustavení. Poprvé v dějinách církve vzniká diskrepance mezi jejím společenským a politickým uspořádáním a ústavou státu. Zatímco se společnost a státy v průběhu 19. a 20. století vyvíjejí ve směru k demokratickému uspořádání s různými modalitami spolurozhodování všech občanů o věcech veřejných, utužuje (římsko-katolická) církev svoji monarchisticko-aristokratickou ústavu. Proto také speciální problém rovnoprávnosti žen, který řeší společnost a státy teprve koncem 19. a začátkem 20. století, nenachází v (římsko-katolické) církvi žádné odezvy.
Teprve Druhý vatikánský koncil (1962-1965) a osobnost papeže Jana XXIII. (Giuseppe Angello Roncalli) otvírají nové perspektivy pro společenské uspořádání církve jako společnosti. Návrat k původním formám církevního společenství je poznamenán zjištěním, že všichni pokřtění jsou "lid boží", "královské kněžstvo" (1 Petr 2,9), že vedle vedení reprezentovaného faráři, biskupy a papežem mají existovat synodální gremia, ve kterých je "lid boží" reprezentativně zastoupen, že právní normy v církvi musí obsahovat více, než to, co se vyvinulo z papežských rozhodnutí. Bohužel zůstaly tyto tendence jenom v počátcích.
Jestliže mnoho křesťanů je přesvědčeno, že se postavení žen – a v souvislosti s tím všeobecně i postavení laiků – musí v církvi dříve nebo později změnit, potom pro to existují minimálně tři dobré (křesťanské) důvody:
1) Společenství lidí následujících Ježíše Krista je na skále (= na pevném základě) vybudováno (Mt 16,18-19), ale to neznamená, že tato skála (Petr, papež, Vatikán) má sama vše určovat a rozhodovat. Naopak toto společenství má místo vykonáváním moci být strukturováno službou (Mt 20,24-28; Mk 10,41-45; Lk 22, 24-30). Vedoucí úloha ve společenství je služba vykonávaná pro lid boží (= církev). Kněží a ostatní klerici nejsou služebníci Boží, nýbrž služebníci společenství, obce, církve. Výkon služby nemá být spojen s vykonáváním moci. Podle Nového zákona by neměl být přístup k této službě vázán ani na pohlaví, ani na podmínku bez-manželství.
2) Rozdělení božího lidu na kleriky a laiky není biblického původu. Ježíšovi učedníci (a učednice) se nemají nechat jmenovat ani "rabbi" (mistr), ani "otec" (nebo "pater"), ani "učitel", protože je jenom jeden Mistr, jeden Otec všech a jeden Učitel, totiž Kristus. Učedníci jsou sobě rovní bratři a sestry. Tak čteme v Novém zákoně, ve 23. kapitole Matoušova evangelia (Mt 23,8-10). Služba nebo úřad v církvi nemá být spojována privilegii na doživotí.
3) Protože církev až do Francouzské revoluce přebírala pro sebe sama představy o společenském uspořádání – tehdy monarchisticko-aristokratickém – je nyní na čase, aby převzala i soudobé demokratické představy spojené rovností všech lidí před zákonem, bez rozdílu pohlaví, původu, rasy, národnosti, jazyka apod. Demokratické struktury v církvi nemusí znamenat odstranění dosavadního úřadu. Šlo by ale především o to, aby společenská moc zákonodárná (legislativa), výkonná (exekutiva, tzn. vláda) a soudní byly od sebe odděleny a jejich vykonávání kontrolováno.
Ostatně je církev společenství, které se nachází "na cestě". To zahrnuje nutnost, po určitém čase provést kontrolu kursu a jeho korekturu. Změnit postavení žen – a laiků – v církvi považuji za takovou korekturu kursu.
Článek je reakcína článek Jana Jandourka
