Z vůle Adolfa Hitlera spatřil světlo světa 14. března 1939 Slovenský štát. Ne že by vůdce nacistického Německa horoval pro slovenskou nezávislost, ale pragmaticky se mu hodila pro rozbití Československé republiky, což byl jeho hlavní cíl již od jara 1938.

Neštěstím bylo, že tento stát se okázale hlásil ke křesťanství. Prim v něm hráli římští katolíci, duchovní i laici. Ústava Slovenské republiky se v preambuli sice odvolávala na ochranu Boha všemohoucího a křesťanské hodnoty, výsadní postavení katolické církve však nepotvrzovala. Nejvyšším představitelem nového státu byl zpočátku předseda vlády, později prezident katolický kněz Jozef Tiso.

Jeho osobnost byla, je a bude příčinou ostrých sporů. Tisovi zastánci tvrdí: "Byl obětí, zachránil, co se dalo, faktickými pány Slovenska byli Němci, nemohl se jim otevřeně vzpírat." Jeho protivníci ho považují za válečného zločince, který vyhnal ze Slovenska za II. světové války na smrt desítky tisíc Židů a otevřeně se ve válečném konfliktu stavěl za nacistické Německo.

Je ovšem fakt, že historie Slovenského štátu je spíše obrazem hanby. Slovensko se s vědomím a souhlasem Tisa zúčastnilo dobyvačných válek proti Sovětskému svazu a Polsku.

Nutno dodat, že útoku na Polsko se Slovensko zúčastnilo jako jediný z Hitlerových satelitů, do bojů vyslalo na 50 tisíc vojáků. Útok na severního souseda byl neodpustitelným barbarstvím. Poláci ničím tento konflikt nevyprovokovali, stali se obětí brutálního agresora, který cílevědomě likvidoval vzdělané vrstvy polského národa. I když se slovenská armáda na těchto zvěrstvech nepodílela, morální spoluvina Slovenska je zřejmá.

Útok na Sovětský svaz se Tiso snažil omluvit válkou proti bolševismu, což by nebyl docela špatný úmysl, kdyby se tak nedělo po boku nacistů, který šlo především o porobení Ruska.

Do nepříjemné pozice dostalo Slovensko Vatikán. Ten sice uznal slovenskou nezávislost, avšak vztah Svatého stolce k Slovenskému štátu byl po celou dobu jeho existence rezervovaný. O tom svědčí i to, že na Slovensku nepůsobil jako zástupce Vatikánu nuncius, ale pouze v nižší diplomatické hodnosti chargé d´affaires Msgre Guiseppe Burzio, který poměry na Slovensku ostře kritizoval, a neváhal o nich informovat své nadřízené.

Nutno říci, že činnost kněze Tisa vyvolávala ve Vatikánu občas zděšení. Přesně to vyjádřil jeden z jeho představitelů Msgre Domenico Tardini. "Je to neštěstí, že prezidentem Slovenska je kněz. Každý chápe, že Svatý stolec nemůže zastavit Hitlera. Ale kdo pochopí, že neumí udržet na uzdě kněze."

Vatikán těžko mohl přejít mlčením, že na Slovensku platí protižidovská vládní nařízení, která Židy zbavila právní ochrany. Ti nesměli volit, studovat, být státními zaměstnanci, jezdit vlakem či autobusem a dokonce vlastnit ani rádio. Policie u nich mohla kdykoliv (i bez souhlasu soudu) provést domovní prohlídku a číst jejich dopisy.

Mimomanželský pohlavní styk mezi Židem (Židovkou) a nežidovkou (nežidem) mohl být trestán až pětiletým vězením. Pod vládním nařízením sice Tisův podpis není, ale pod ústavním zákonem, který umožňoval deportaci Židů ze Slovenska zabavení jejich majetku ano.

Židé ze Slovenska byli v roce 1942 deportováni do nacistických vyhlazovacích táborů, za každého z téměř šedesáti tisíc odsunutých zaplatila slovenská vláda Německu 500 říšských marek. Transporty organizovaly oddíly tzv. Hlinkových gard, které si počínaly brutálně a nemilosrdně okrádaly bezbranné. Po válce například řešil soud případ, kdy gardista okradl židovské děvče o zlatý přívěšek, ačkoliv ta plakala a prosila, ať jí ho vrátí, protože je to památka na její maminku. Tisovi obhájci však po válce hájili exprezidenta u soud tím, že toto násilí páchali jedinci, kteří za to byli slovenskými soudy souzeni.

Vatikán ale nemohl ponechat bez povšimnutí některá Tisova veřejná vystoupení. Nelibost Svatého stolce vzbudila i slova, která pronesl 16. Srpna 1942 v Holíči. "Prý zda je to křesťanské, co se děje s Židy. Je to lidské? Není to loupež? (...) Já se ptám, je to křesťanské, když se národ chce zbavit věčného nepřítele, (...) že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, o tom není třeba nikoho přesvědčovat (...) Bylo by to vypadalo ještě hůř, kdybychom se nebyli od nich včas očistili. A udělali jsem to podle příkazu Božího: Slováku, shoď, zbav se svého škůdce." Je jasné, že tato slova přesahují meze únosnosti křesťanského politika, a tak mu Svatý stolec připomněl, že hlavním Božím přikázáním je jaksi láska k bližnímu. V Považské Bystrici pro změnu kněz Tiso neopomněl zdůraznit, že katolická sociální nauka je totožná s nacistickou.

Po celou dobu Slovenského štátu papež Pius XII. prostřednictvím vatikánské diplomacie naléhal na Tisa, aby se prezidentského úřadu vzdal, protože na tomto postu diskredituje katolickou církev. Ten to však nikdy neudělal, dokonce ani tehdy, když Slovensko na konci října po potlačení Slovenského národního povstání obsadila Německá armáda, a on už neměl nemohl nic ovlivnit. Pouze přihlížel tomu, jak jednotky SS vypalují slovenské vesnice a vraždí jejich obyvatele. Nepochopitelně ještě 20. dubna 1945 (!!!) posílá Hitlerovi blahopřejný telegram k narozeninám.

Jozef Tiso byl po válce odsouzen Slovenským národním soudem k trestu smrti a 18. dubna 1947 popraven.