Jak je to s ďáblem, hříchy a zatracením?

Ďábel (Satan), ale stejně tak i jeho pomocníci, označovaní většinou jako démoni, jsou křesťanskou teologií chápáni především jako síly světa odporující Bohu. To znamená, že jsou ztělesněním, nebo lépe zosobněním těch skutečností ve světě, které kladou Bohu odpor. Ale to jen do té míry, do jaké je svět odepřením Boha. Jakékoliv zosobnění zla ovšem nebylo jako zlé Bohem stvořeno. Protože ale svět Bohu zcela neodporuje a protože Bůh zlo nestvořil, není ďábel rovnocenným protivníkem Boha. Je Bohu zcela podřízen, a zůstává aktivní jen díky tomu, že Bůh daroval světu při stvoření svobodu. Osobní zlo se stalo zlem tak, že tuto svobodu využilo opačným směrem, než ke kterému je Bohem určena.

Odpor zla však byl definitivně zlomen díky Ježíši Kristu, jeho smrti a zmrtvýchvstání. Tuto skutečnost dávají najevo všichni evangelisté, když popisují, jak Ježíš za svého života vyháněl démony. Evangelisté ho tak ukazují jako toho, kdo má moc i nad silami zla, tedy jako skutečného Syna Božího.

Definitivní vítězství nastává o Velikonocích, kdy Kristus umírá na kříži, ale třetího dne je vzkříšen. V židovském pojetí znamenalo peklo a smrt totéž. Tím že Ježíš vstal z mrtvých, toto spojení rozlomil. Zůstává tak sice nadále smrt, jako nutná součást časově omezeného stvoření, ale stává se jen bránou k věčnému životu. Nebo také k věčnému zavržení.

V Janově evangeliu Ježíš říká: Vzchopte se, já jsem přemohl svět (Jan 16,33). To tedy znamená, že ďábel a démoni jsou Kristem již poraženi. Jestliže zlo bylo jednou v Kristu poraženo, pak i jeho zosobnění ztratilo navždy svou moc; ve chvíli druhého Kristova příchodu se stane zcela bezmocným.

Představy o tom, "jak čerti píchají vidlemi do hříšníků vařících se v kotlích", nemají s křesťanskou vírou a teologií nic společného. Tato představa vznikla jen jako projev lidové zbožnosti, který vycházel z mylného pochopení některých částí Písma. Peklo ve skutečnosti znamená, že existuje možnost, že člověk Boha odmítne. Následek toho bude, že nebude mít už nikdy možnost zažít společenství s Bohem. A tato skutečnost je v Písmu popisována jazykem vlastním době jeho vzniku. Tedy tak, že existence bez Boha bude jako věčný oheň, atp. Ovšem stejně bude potrestáno i zosobněné zlo.

Proto se popisuje tak, že je samo v sobě rozpolceno. To znamená, že i když ďábel věděl, co mu Bůh nabízí, ve své pýše se toho vzdal. Samotné řecké slovo diabolos, které je do češtiny překládáno jako ďábel, totiž v doslovném překladu znamená pomlouvač, protivník, ten který rozděluje. Skutečná křesťanská naděje, která doufá ve všemocného, spravedlivého a milosrdného Boha, potom ale musí počítat i s možností, že peklo zůstane prázdné.

Co je to hřích, a jak může být něčí špatný skutek odčiněn tím, že se dotyčný pomodlí např. desetkrát otčenáš?

Hřích chápe křesťanská teologie jako dobrovolné a vědomé provinění proti Bohu. Provinit se proti Bohu může člověk také tím, že se proviní proti jinému člověku, který je jeho bratrem či sestrou, tedy obrazem Boha. Proto se stále více zdůrazňuje také tzv. sociální nebo společenský rozměr hříchu. Z předchozích odstavců vyplývá, že zlo může napravit především Bůh. To, aby se na této nápravě člověk mohl podílet a mohl přijmout Boží odpuštění, předpokládá jeho lítost nad tím, že zlo spáchal.

Tato lítost je proto nejnutnější podmínkou ke skutečnému přijetí svátosti smíření. Pokud chybí i minimální lítost, tedy to, že člověku nevadí ani to, že mu není líto zla, které spáchal, nemůže být svátost smíření platně slavena. Zlo, které člověk spáchal, může odčinit před Bohem jedině tím, že ho lituje a že dá tuto lítost kvůli společenskému rozměru každého hříchu najevo – svátost smíření. A s tím souvisí zadostiučinění, která má člověka vést k tomu, aby napravil zejména společenský rozměr svého hříchu. Na platnost svátosti smíření nemá vliv, ale má vliv na kvalitu jejího slavení. Pokud není možné společenský rozměr hříchu napravit lidskými silami, je na místě zadostiučinění skrze modlitbu. Například za toho, komu člověk ublížil. Na závěr je potřeba také připomenout, že podle katolické nauky je nutné slavit svátost smíření jen při spáchání těžkého hříchu. K odpuštění lehkých hříchů vedou i jiné cesty: kající modlitba, přijímání eucharistie, slavení kajících bohoslužeb, ap. Svátost smíření, slavená i kvůli všedním hříchům má svůj významný smysl jako nabídka církve člověku: pro nápravu společenského rozměru jeho hříchu a pro jeho duchovní růst. Rozlišení, co je těžký a co všední hřích, závisí především na svědomí člověka. Tedy na tom, aby člověk sám zvážil, nakolik byl jeho skutek záměrným odmítnutím Boha nebo Boží vůle. (K otázce svědomí srv.: GS 16).

Proč má být zatracen někdo jen proto, že vyznává jinou víru než křesťan?

Tuto zásadní otázku si můžeme položit spíše takto: Dá se s jistotou říci, že ten, kdo vyznává jinou víru než křesťan musí být zatracen? Je totiž zřejmé, že Bůh nikdy neměl v úmyslu spásu pouze vybraných jednotlivců - nýbrž naopak - vybíral si ke spáse celé lidstvo (srv.: LG 9). Ve Starozákonních zprávách byl příkladem a zástupcem takového vyvolení Izrael (srv. např.: Gn 15,18). Ježíš Kristus pak přichází s Novou smlouvou (1Kor 11,25), která explicitně povolává ke spáse všechny lidi, hovoří se o novém zrození skrze živé a věčné slovo Boží (1Petr 1,23). V tomto smyslu je také důležitá zpráva v 1. listě Korintským: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben a byl vzkříšen podle Písem (1Kor 15, 3b-4). Nikde tu ale není žádná specifikace toho, za čí hříchy zemřel, lze tedy předpokládat, že za hříchy všech lidí. Podobně při poslední večeři Ježíš v evangeliích synoptiků říká: Toto jest moje krev, která zpečeťuje (novou) smlouvu a prolévá se za mnohé (Mk 14,24; srv.: Mt 26,27; Lk 22,20). České slovo mnohé, má v semitském ekvivalentu smysl: za nespočetné, nebo za všechny, a těch bude mnoho.

To znamená: Kristův spásný čin je nabídkou pro všechny lidi!

Když tedy vyjdeme z toho, že Kristova spásná nabídka je adresována každému člověku, vyvstává další otázka, jaká cesta vede ke spáse, která je nám nabízena? V Janově evangeliu Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (Jan 14,6). Z toho vychází Druhý vatikánský koncil, když říká, že spásy lze dosáhnout vírou v Krista a jeho milostí (srv.: AA 6). A to je ten základní myšlenkový moment. Ježíš na jedné straně říká, že cesta ke spáse vede skrze něj, nicméně neříká, že ta cesta je otevřená pouze pro toho, kdo v něj věří. Zásadní teologický pojem Boží milost tedy ukazuje, že existují i další východiska. A proto, když Druhý vatikánský koncil vypočítává ty, na které se vztahuje plán spásy, hovoří o velmi širokém spektru lidí: začíná izraelským národem, pokračuje těmi, kteří uznávají Stvořitele (např. muslimové), dále těmi, kteří Boha hledají a vychází i ze skutečnosti, že ne všichni lidé měli možnost Krista poznat. Proto je nabídka spásy podle koncilu adresována také všem, kdo bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život (LG 16).

Zvláště ta poslední věta je velmi inspirující a zavazující zároveň. Protože důvodů, proč lidé nepoznali nezaviněně Krista může být mnoho. Například to, že někdo prostě žije v zemi, kde se Kristovo evangelium nehlásá, či dokonce nesmí hlásat, anebo třeba proto, že mu byla křesťanská nauka prezentována nesprávnou formou, v takové podobě, že ji podle svého svědomí nemohl přijmout (GS 16, GS 19). A z toho pro křesťany vyplývá závazek předávat a nabízet svou víru dalším lidem, prezentovat ji takovou formou, která je věrná obsahu evangelií a současně i přijatelná pro ty, jimž je předkládána.

Závěrem můžeme tedy říci: tvrdí-li někdo, že člověk má být zatracen jen na základě toho, že vyznává jinou víru než křesťanství, musí si uvědomit, že takovým tvrzením může upírat Bohu jeho základní právo – právo na to být milostivý, resp. právo na to soudit člověka podle své moudrosti a prozřetelnosti.

Doporučená literatura:
2. vatikánský koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium.
2. vatikánský koncil, konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.
2. vatikánský koncil, dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem.
2. vatikánský koncil, dekret o misijní činnosti církve Ad gentes.
2. vatikánský koncil, deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate.
2. vatikánský koncil, deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae.
Pavel VI., úvod k liturgické knize Obřady pokání.
Jan Pavel II., apoštolský list Reconciliatio et paenitentia.
H. Urs von Balthasar, Síla křesťanské naděje.
K. Rahner, H. Vorgrimler, Teologický slovník.
K. Ratzinger, Úvod do křesťanství.