Tento problém můžeme docela dobře chápat jako (velmi důležitou) otázku po smyslu postní doby. Pokusím se proto tak odpovědět a doufám, že si zde každý čtenář - díky vysvětlení smyslu postu – najde odpovědi na konkrétní otázky z vlastního života, které před něj doba postní klade.
Podle dochovaných pramenů z pobiblické doby víme, že ve 2. stol. po Kristu slavili křesťané dvoudenní půst před Velkým pátkem. Ve století třetím se tento zvyk rozšířil na celý Svatý týden, tedy na týden předcházející bezprostředně Velikonocím. Pro historicky první koncil v Niceji, který se sešel r. 325, je už tzv. Quadragesima Paschae - převedeno do češtiny čtyřicetidenní doba před velikonocemi – známá. Proč zrovna 40 dní?
Už od doby starověku se totiž hledaly příklady pro tuto dobu v Bibli. I když se v ní nepřečteme nic o čtyřicetidenní přípravě křesťanů na Velikonoce, můžeme najít několik alegorických přirovnání. Smyslem této doby je například napodobení Krista a jeho postu na poušti po křtu v Jordáně (Mt 4,2; Lk 4,1). Ze Starého zákona můžeme uvést další obrazy: Půst Mojžíše na Sinaji (Ex 34,28) anebo 40 let putování Izraelitů pouští. Podobně jako Mojžíš se postil i prorok Eliáš na hoře Chorebu (1Král 19,8).
V Římě půst původně začínal o šesté neděli před Velikonocemi a končil na Zelený čtvrtek, kdy se přijímali exkomunikovaní kajícníci. To ale znamenalo, že doba netrvala 40 dní, ale jen 34. Vzhledem k biblickým alegoriím se tedy hledaly možnosti, jak ji prodloužit. O nedělích se podle tradice totiž půst nikdy nekonal a dodnes nekoná. Proto se doba přípravy na Velikonoce protáhla o čtyři dny dopředu - začíná tedy ve středu - a přidal se do ní i Velký pátek a Bílá sobota, které tam dříve nepatřily.
Existovalo také tzv. "předpostí", kdy se už od osmé neděle před Velikonocemi slavily bohoslužby ve fialové barvě, odpadávalo Te Deum, Gloria a Aleluja. Žádný zvláštní půst ale v této době nebyl. Aby více vynikl smysl samotné postní doby, bylo toto předpostí zrušeno.
Do doby vrcholného středověku se celý den během doby postní (s výjimkou nedělí – samozřejmě) vůbec nejedlo. Teprve večer jedli křesťané jedno hlavní jídlo, jak odpovídalo zvykům ve středomoří. Nejedlo se ani maso a nepilo víno, později ani mléko, sýry a vajíčka. Vrcholná scholastika však změnila původní negativní chápání lidského těla (stoická filosofie) k lepšímu, a tak došlo i ke zmírnění postní praxe. Dá se také předpokládat, že v zemích, do kterých se křesťanství postupně šířilo, nebylo možné čtyřicet dní za sebou jíst jen jednou denně. Životní podmínky se v nich totiž od středomoří lišily tvrdším podnebím a namáhavější prací.
Předvelikonoční doba ale už od starověku sloužila zejména k práci na sobě. Člověk se měl připravit na svátky, na přijetí svátostí, ale také například ušetřit na výdajích, a takto získané peníze nebo naturálie poskytnout potřebným. Tak byl půst silným znamením pro pohany, které ukazovalo, co to je křesťanská láska, když se křesťané zříkali jídla proto, aby se mohl najíst někdo jiný. Katechumeni se postem před Velikonocemi povinně připravovali na křest, ale křesťané konali totéž dobrovolně, čímž dávali najevo svou solidaritu nejen s chudými, ale i s katechumeny.
Pokud bychom chtěli shrnout, co nám z výše uvedeného vyplývá jako
smysl postní doby, můžeme citovat 2. vatikánský koncil, který k postní době říká: Pokání postní doby nemá být jen vnitřní a individuální, ale také zevní a společenské. Kající praxi je třeba podporovat podle naší doby i různých zemí a podle životních podmínek věřících... (Konstituce o posvátné liturgii, Sacrosanctum Concilium, čl. 110). Tedy, žádné odříkání nemá svůj plný smysl, pokud se nějak navenek společensky neprojeví.
Příprava na Velikonoce totiž v sobě zahrnuje více než jen půst. Jde v ní vlastně o to, abychom svůj život co nejvíc připodobnili životu Krista. Proto původní název Quadragesima Paschae – předvelikonoční čtyřicetidenní přímo vybízí k tomu, abychom se během této doby připravovali na obnovu svého křtu.
Obnova křtu – připodobnění se Kristu, tedy znamená žít co nejvíc tak, jako žil Ježíš. A ten se nejen postil. Dnešní konzumní doba ovšem ukazuje, že právě půst - odříkání, může být opět zvláštním znamením pro nevěřící okolí. Ale jen do té míry, do jaké má svůj vnitřní smysl. Bez zmíněné solidarity, aktivního liturgického života a četby Písma ztrácí každé odříkání velkou část svého smyslu. Tedy zříkám se něčeho, abych mohl dělat něco jiného.
Takto viděno je celkem jedno, co člověk dělá a kam chodí. Důležité je, zda se připravuje na událost obnovy svého křtu a na událost oslavy Kristova utrpení a zmrtvýchvstání. Podle zvyků (tradice) církve od prvních staletích by se tato příprava měla dít: účastí na bohoslužbách, čtením Písma, pokáním (křížové cesty, kající bohoslužby, svátost pokání), aktivní solidaritou s potřebnými a také půstem, který je (nejen v křesťanství) prostorem pro duchovní růst člověka. Zde ale musím připomenout to, co říká koncil, že vše má být přizpůsobené místu a době, jinak řečeno, každý má dělat všechno to a jen to, na co jeho síly – tělesné i duchovní – stačí.
K další četbě:
2. vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium.
Český misál.
J. V. Polc, Posvátná liturgie.
A. Adam, Liturgický rok.
K. Richter, Liturgie a život.