Nedávno jsem se ve svém článku v Magazínu ChristNet.eu věnoval otázce, zda je smysluplné prosazovat zákaz potratu zákonem. Tehdy jsem vyslovil domněnku, že protlačení jakéhosi antiaborčního zákona nepovažuji za ideální řešení problému potratů, ale spíše se přikláním ke snaze o změnu náhledu většiny společnosti na skutečnost provádění potratů. Nyní bych se na tuto problematiku rád podíval z jiného úhlu. Chci se zamyslet nad otázkou, v jakém případě, a zda vůbec, je člověk oprávněn snažit se ovlivnit vydání, či naopak nevydání nějakého zákona cestou, která je v současnosti velmi užívána – cestou petičního práva.

Každý člověk si utváří své vlastní názory na svět, na společnost, na nejrůznější otázky a problémy. A tento názorový rámec si člověk vytváří jednak na základě toho, co již prožil, co poznal, s čím udělal zkušenost, jednak toho, co přijal. Tím přijatým mohou být určité ideály, nauky, názory a vědomosti. A nejen to, vliv na názorovou orientaci mohou mít rovněž i jeho přání a domněnky, které si vytváří, či povědomí o dobrém a špatném, jež je v něm zakořeněno. Jinými slovy, člověk si na základě jediněčnosti svého života vytváří takový názorový rámec, který nemůže být zván jinak než jedinečným.

Ale abychom mohli hovořit o jedinečnosti a autentičnosti celé osobnosti, je třeba, aby člověk disponoval jistou harmonií mezi tím, jak smýšlí, a tím, jak jedná. Čili je nezbytná synchronizace jeho názorového rámce s reálnými činy. Mám obavu, že tato synchronizace se mnohdy poněkud vytrácí. Signifikantním příkladem může být právě zmiňované podepisování nejrůznějších petic.

Pokusím se to ilustrovat na konkrétním příkladě petice, jejímž smyslem by mělo být zavedení antipotratového zákona. Taková petice má svá pozitiva, ale také negativa. Pozitivním momentem by mohlo být, že členové katolické církve, která se proti abortům jasně postavila, vyjádří sami za sebe vůli bojovat proti provádění potratů a svým podpisem potvrzují stanovisko církve. Jenže, a v tom spočívá negativní moment celé věci, podepsání antipotratové petice má větší konsekvence, než si mnozí lidé uvědomují.

Zde je důležité položit si základní otázku: jakou má podpis člověka cenu, co se jím vyjadřuje? Buďme velkorysí a dejme podpisu člověka tu největší vážnost, jakou mu můžeme dát – svým podpisem člověk stvrzuje daný text a zaštiťuje jej svou osobností. Přiložíme-li k tomu to, co již bylo řečeno, můžeme konstatovat, že člověk, který podepíše petici, říká, že její obsah koresponduje s jeho názorovým rámcem a s jeho jednáním.

Budu-li tedy konkrétní, uvedu modelovou situaci, kdy člověk vyslechne jako součást nedělní promluvy výzvu k podpisu antipotratové petice. Po skončení bohoslužby si petici zběžně přečte a protože se mu líbí a koresponduje to s tím, co považuje za učení církve, s klidným svědomím ji podepíše a celá věc tím pro něj skončí. K čemu ale došlo? Takový podpis nemá valnou hodnotu, neboť je v něm zastoupena pouze polovina osobnosti daného člověka. Tento člověk byl v promluvě postaven před problém abortů (přirozeně, že se s touto problematikou setkal již dříve) a byl vyzván, aby tuto otázku nějak řešil. A on ji vyřešil na té nejobecnější, nejanonymější a současně nejpohodlnější rovině. Došlo k situaci, kdy se shodla jeho názorová orientace se zněním petice, a on podpisem podpořil mínění církve či autorů textu. Současně však devalvoval hodnotu svého podpisu – došlo k pouhému požehnání církevních záměrů, nikoli projevu jeho autonomní osobnosti. Tato devalvace se přenáší i na celou petici, která tak nabývá charakteru pouhé ankety.

Domnívám se, že člověk, který má např. v otázce abortů jakousi vnitřní disproporci mezi tím, s čím se názorově ztotožňuje, a tím, jak jedná, nemá morální právo podepisovat petice, jež se danou otázku snaží řešit. Naopak právo podpisu takové petice má pouze ten člověk, který svým jednáním v každodenním životě podporuje důstojnost a hodnotu každé lidské bytosti, chrání svobodu člověka a zabraňuje páchání bezpráví a násilí tak, jak je to v souladu s jeho názorovou orientací. Jen takový člověk může autenticky prezentovat své mínění, a jeho podpis se stává více než projevem sympatií a podpory, ale co víc, mluví z něj osobní svědectví a osobnostní angažovanost.

Tímto nechci umenšovat význam petičního práva, které má velký význam, a to zvláště v oblastech, kde se jeví být posledním možným prostředkem k nápravě neblahého stavu věcí. Naopak, pokouším se tomuto právu přidat ještě větší vážnost. Snažím se o to, aby petice byla vyjádřením názoru lidí, kteří o problému přemýšlejí a současně ho i nějakým způsobem řeší či jeho řešení navrhují. Aby petice nebyla jen snůškou planých slov, nýbrž prezentací jiného pohledu, podepřeného praxí a zkušeností.