Jak je to s křesťanským odpouštěním v případě, že druhý člověk o něj neprojeví zájem? Biblické texty naznačují, že máme jednat jako Bůh. Kdykoliv se mluví o našem vztahu k Bohu, zdůrazňuje se, že musíme o odpuštění požádat, případně projevit lítost. To ukazuje i evangelijní příběh o dlužících služebnících (Mt 18,23-35). Jak se tedy zachovat v případě, že druhý naše odpuštění odmítá?

Evangelium podle Matouše je mezi ostatními evangelii originálním spisem vzhledem k tomu, pro koho je určeno. Zatímco byla ostatní evangelia sepsána pro pokřtěné pohany, evangelium podle Matouše bylo napsáno pro křesťany pocházející ze židovství. Vychází z evangelia podle Marka, ale je mj. rozšířeno o Ježíšovy řeči, které pocházejí z nějakého seznamu Kristových výroků, jenž se nám nedochoval. Určeno je církevní obci žijící zřejmě v městě, kde byla i židovská komunita. Evangelium je ale napsáno řecky; z toho lze usuzovat, že obec vznikla v prostoru židovské diaspory, tedy v místě mimo Izraelské království, resp. mimo provincii Judea.

Celé evangelium je silně orientováno na život církevní obce. Autorovi jde vlastně o to, aby ukázal, jak mají mezi sebou jednat křesťané, aby ukázal na odlišnosti mezi židovskou a křesťanskou komunitou. Motiv odpuštění zde hraje velmi důležitou roli. Dr.Petr Mareček Th.D. z CMTF UPOL vidí v problematice odpuštění přímo jedno ze základních poselství evangelia podle Matouše pro život křesťanské obce (viz Literatura).

Všimněme si totiž, v jakém kontextu stojí v otázce zmíněný text o nemilosrdném služebníkovi (Mt 18,23-35). Osmnáctá kapitola evangelia se věnuje celá vztahům v obci. Začíná textem o rovnosti křesťanů (v. 1-5), pokračuje varováním před tím, aby se křesťané navzájem nepřiváděli k hříchu (v. 6-9). Po tomto úvodu vyvozuje Ježíš z toho, co řekl, několik závěrů. Prvně stanovuje, že každý hříšník má být hledán i za cenu rizika, resp. že se křesťané mají snažit o spásu každého, a ne o jeho zatracení (podobenství o ztracené ovci, v. 10-14). To ale nevylučuje, že mají dbát i o to, aby se hříchy napravovaly. Na základě židovského práva, kdy dva svědci proti jednomu byli garantem pravdy, stanovuje, že na tomto principu má fungovat napomínání v obci. To, že někdo udělal chybu, pozná podle toho, když mu to řeknou minimálně dva lidé, kteří jsou svědci pravdy, a popřípadě i celá obec (v. 15-17). Tu k tomu Ježíš vzápětí deleguje svou řečí o tom, že má právo odmítat a přijímat (v. 18-20).

Potom ale následuje Petrova otázka. Otázka, kterou klade církev Bohu, po tom jak daleko má jít odpuštění křesťanů (v. 21):"Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mě zhřeší? Snad až sedmkrát?" Číslo sedm je symbolem plnosti, dokonalosti ap. Petr se tedy ptá, zdá má být jeho odpuštění dokonalé. Ježíš by mohl odpovědět klidně jen "ano}", ale říká (v. 22): "Pravím ti, ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát". Nejde tedy o plné odpuštění, ale o odpuštění absolutní. Po té následuje poslední část kapitoly, a to podobenstvím o nemilosrdném služebníku (v. 23-35). V tom Ježíš ukazuje na význam odpuštění mezi křesťany: podle toho, jak si dokáží odpouštět mezi sebou, jim bude odpouštět i Bůh.

Petrova otázka a Ježíšova odpověď je vlastně vrcholným bodem celé kapitoly. Ježíš v ní nejen odpovídá na to, jak si mají křesťané odpouštět, ale také zdůrazňuje smysl celého odpuštění. Nejprve uvede důvody pro svoje učení: všichni křesťané si jsou rovni. Z toho vyplývá nejen, že se nesmí navzájem poškozovat, ale také, že mají právo se navzájem hlídat, aby jejich víra nebyla ohrožena. To vše by ale nemělo smysl a nebylo by realizovatelné, kdyby nedošlo k odpuštění. Na to naráží ve své otázce apoštol Petr. Ptá se totiž na odpuštění vzápětí poté, co Ježíš svěřuje církvi právo na exkomunikaci i na znovupřijetí. A Ježíš mu říká, že odpuštění má být nejen dokonalé, ale absolutní.

Tak bude jednat i Bůh, jak se říká v následujícím textu, a křesťané mají jednat podle něj. V podobenství totiž král odpouští prvnímu služebníkovi absolutně celý obrovský dluh. V přepočtu jde totiž o částku, kterou mohl zpronevěřit snad jen správce státní pokladny. Tento služebník ale nedokáže odpustit druhému služebníkovi - kolegovi, který mu dluží naopak částku velmi zanedbatelnou. To neukazuje jen na to, že byl nemilosrdný k druhém, ale také na to, že byl nemilosrdný sám k sobě. Nikdy totiž ve skutečnosti odpuštění dluhu od krále nepřijal. Neuvědomil si, nebo si nechtěl uvědomit, jakou milost mu král prokázal, když mu tak velký druh bez jediného trestu prominul. Pokud by mu to došlo, nikdy by se ke svému kolegovi takto nezachoval.

Z pohledu Matoušova evangelia jde tedy o to, aby člověk dokázal přijmout v první řadě odpuštění, které mu nabízí Bůh, teologicky definované jako milost. Toto odpuštění je absolutní a kdo chce odpouštět, má odpouštět stejně absolutně jako Bůh.

Všimněme si, že jde o opačný pohyb, než jaký bychom možná očekávali: Bůh odpouští člověku, ten má toto odpuštění přijmout a má odpouštět dál, stejně dokonale jako Bůh. Nejde zde o to, že by odpuštění bylo nějak podmíněno tím, zda ho proviněná strana přijme. Kvalita tohoto odpuštění totiž v posledku záleží na tom, nakolik sám poškozený přijal odpuštění od Boha. Zda někdo přijme naše odpuštění, není zas až tak důležité. Vždyť ani král v podobenství nepátral po tom, zda služebník jeho odpuštění přijal, nebo ne.

Literatura: Petr Mareček, O připravenosti k absolutnímu odpuštění, v: Studia theologica 4, s. 45 – 52.

Máte otázky z oblasti teologie nebo církve, na něž neznáte odpověď? Zeptejte se zde.