Michal Opatrný ve své odpovědi na otázku, zda je pro odpuštění důležité také jeho přijetí, obšírně rozebírá podobenství o nemilostrdném služebníku z konce osmnácté kapitoly Matoušova evangelia. Pokud jsem jej správně pochopil, tvrdí, že hlavním důvodem, proč nemilosrdný služebník neodpustil dluh svému spoluslužebníku, je to, že nepřijal odpuštění svého obrovského dluhu. Pán onomu nemilosrdnému služebníku odpustil jeho dluh "absolutně", aniž by se jej předem ptal, zda toto odpuštění bude, či nebude přijato, a proto i my máme odpouštět bez ohledu na to, zda viník naše odpuštění přijme, či nikoliv.

Myslím, že zmíněná argumentace postihuje jen jeden aspekt věci. Často řešenou otázkou není ani tak, zda druhý naše odpuštění "přijme" (to je ostatně trošku nejednoznačný pojem), ale do jaké míry se máme nutit do odpouštění, když druhý o naše odpuštění neprojevil zájem, když o ně zdánlivě nestojí. Jak velkým pocitem viny mám trpět, mám-li těžkosti odpustit tomu, kdo se za své provinění proti mně nejenže neomluvil, ale ještě je na ně kolikrát téměř hrdý? Podle mě Písmo na tuto otázku nedává černobílou odpověď. Už zmiňovaný text o nemilosrdném služebníku myslím nelze jednoznačně vykládat ve smyslu "odpuštějte za každou cenu". Vždyť ten služebník, jemuž pán odpustil obrovský dluh, mu před tím "padl k nohám a na kolenou ho prosil: Měj se mnou strpení..." (Mt 18, 26). A když pán poté tohoto služebníka kárá pro jeho neoblomnost, říká mu: "Celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil" (Mt 18, 32). Skutečnost, že služebník o smilování poprosil, tedy zřejmě hrála v pánově rozhodování svou roli. Bůh, z jehož jednání si máme brát příklad, nebývá v Bibli zobrazován jako někdo, kdo své odpuštění vnucuje těm, kdo o ně nestojí (v tom se s Michalem Opatrným zdá se shoduji). Ostatně i ten citát o nutnosti odpouštět bratrovi sedmasedmdesátkrát denně zní v Lukášově evangeliu malinko jinak (Lk 17,4): "A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkát k tobě přijde s prosbou ´Je mi to líto´, odpustíš mu". A hned v předchozím verši čteme "Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu" (Lk. 17,3). Tedy skoro ve mně převažuje dojem, že prosba o odpuštění se jaksi předpokládá jako samozřejmost alespoň ve většině situací, kdy se v Písmu o odpuštění mluví.

Ovšem zase tak úplně jednoduché to taky není. Kristus žádá Otce, aby jeho katům odpustit ve chvíli, kdy oni na nějaké "sorry" zjevně nemají náladu (Lk 23,34). Totéž Štěpán (Sk 7,60). A apoštol Pavel, když varuje křesťany před obracením se na světské soudy, dodává: "Proč raději netrpíte křivdu?" (1 Kor 6,7). A pro Římany má vzkaz: "Přemáhej zlo dobrem" (Řm 12,21).

Obávám se, že nějaký jednoznačný návod, jak postupovat v případě, kdy se viník k omluvě zrovna moc nemá, Písmo neobsahuje. Můj dojem z toho všeho je, že dokonalý světec by zřejmě skutečně ze srdce odpustil i tomu, kdo mu ublíží a o prominutí žádat nehodlá. Ovšem pokud někomu z nás v podobné situaci to odpuštění jaksi ne a ne přes rty, není nutné se kvůli tomu příliš trápit. Klidně ponechejme druhému jeho část viny - těch vlastních skutečných vin máme obvykle i tak dost.

Na závěr si dovolím poznamenat, že problém je možná trošku i v tom, že v některých církevních kruzích se pojmu odpuštění až příliš často používá jako klacku, pohotově namířeného na ty, kdož "se příliš ozývají". Vytknu-li ti něco, mám-li něco proti tomu, co děláš, už se na mě ze všech stran hrne přednáška o odpuštění a neodpuštění a o neuzdravených vztazích a celý ten související folklór s jednoznačným vzkazem: Vadí-li ti něco na tom, co děláme, nemáš remcat, ale odpouštět - a to hezky fofrem! Z jednoho z ústředních motivů křesťanství se tak někdy stává spíše ideologická fráze. A jedním z důsledků je i to, že o v podstatě banálním a selským rozumem snadno uchopitelném pseudoproblému rádobyučeně diskutujeme na ChristNetu...

Autor je vědecký pracovník Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR