Je důležité, aby papež, tedy v podstatě apoštol, projevoval biblická znamení, jak je popisuje apoštol Pavel: "Znamení mého apoštolství se mezi vámi projevila v přesvědčivé plnosti i v divech a zázracích." (2 Kor 12,12)?

V této otázce nejde jen o pozici papeže, resp. římského biskupa, ale také o otázku zázraků, zejména těch, které jsou popsány v Písmu. Proto se následující odpověď bude týkat jednak problematiky biskupské služby a jejího vztahu k apoštolské službě, jednak otázky zázraků v Bibli.

Pro papeže se také někdy používá římský biskup. To není nějaká degradace jeho služby z papežské na biskupskou, ale přesný popis toho, co v katolické církvi papežství znamená. Papež je totiž stejně biskupem jako každý jiný biskup. Jinak řečeno, není o nic víc biskupem než biskupové ostatní, nemá další svěcení. Je ale tím, kdo podle vzoru apoštola Petra slouží jednotě církve (Sk 15). To znamená, že dbá o to, aby v každé místní církvi bylo správně hlásáno evangelium.

Jak o biskupovi římském, tak i o biskupech v jiných diecézích ale nemůžeme mluvit jako o apoštolech, resp. Dvanácti. Vždy se o nich proto mluví jako o nástupcích apoštolů, a ne jako o nových apoštolech (Lumen gentium, čl. 20). Dvanáct Ježíšových učedníků totiž nejde v dějinách církve nahradit. Oni předali to, co dostali přímo od Ježíše. To koresponduje s klasickou poučkou dogmatické teologie, že Zjevení (tedy to, jak Ježíš prezentoval Boha) skončilo smrtí posledního apoštola. Biskupská služba je tedy na stejné rovině s žáky apoštolů. Papež tedy není v této biblické souvislosti apoštolem (jedním z Dvanácti), ale "žákem apoštolů".

Druhá věc je otázka zázraků. Ježíš sám říká, že zázraky činí jako znamení, aby v něho jeho učedníci uvěřili. Dobrým příkladem je Evangelium podle Jana, kde za každým zázrakem následuje, že jeho učedníci v něho uvěřili. V evangeliích jde o předání Zjevení, tedy o to, jaký je Bůh a jak je to možné vidět skrze Ježíše Krista. Jde tedy o teologické spisy, které ale mají souvislosti se svým historickým kontextem. Každý zázrak má potom smysl jen v těchto souvislostech. Když Ježíš například vyhání zlé duchy, jde o to, aby ukázal, že skrze něho je navždy zlomena moc zla. Nezapomeňme totiž, že ve starozákonním prostředí byla nemoc ap. chápána jako trest za hříchy vlastní nebo hříchy předků. S tím se snažila polemizovat ve Starém zákoně už kniha Job a v Novém zákoně s tím rázně skoncuje celé Ježíšovo učení: člověk není vydán Bohu na pospas, ale je Bohem milován tak, že Bůh pošle svého Syna, aby zemřel. Zázraky mají dokázat jen to, že Ježíš je tímto obětovaným Synem.

Zázraky apoštolů jsou už něco jiného. Ukazují na to, že jejich nauka je naukou Krista. Když jdou ve třetí kapitole Skutků Petr s Janem do chrámu, neuzdraví nemocného jen tak vlastními schopnostmi, ale udělají to ve jménu Ježíše Krista. Stávají se tedy nástrojem Krista; uvádějí v život to, co od něj dostali.

Papež ani biskupové tedy zázraky činit nemusí, nemají totiž stejné úkoly jako apoštolové. Pokud bychom to chtěli schematicky popsat, tak u apoštolů šlo o zrealizování Kristovy nauky v praxi, ale u biskupů jde o to, aby Kristovo poselství bylo v rámci toho, co apoštolové vybudovali, stále hlásané jako aktuální, platné a neměnné (LG 20).

Pokud máte otázku týkající se teologie a církve, můžete ji položit zde.