Dvě neděle před Velikonocemi se četl úryvek z evangelia podle Jana (J 12, 31 – 32): "Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." Tato věta mi opět připomněla myšlenku, která mě napadla již před nějakým časem.

Totiž že Kristus sám nikdy neformuloval svou smrt jako "oběť za hříšníky". Tato formulace, i když nepochybujeme o její pravdivosti, je zřejmě o několik desítek let mladší reflexí toho, co se událo na kříži. Kristus nikde a nikomu nepřipomíná: "Obětuji se za vás, vy hříšný plemeno!"

Kristus sám jako kdyby měl na mysli trochu jiný aspekt svého sebeobětování. Ten nám vysvitne mnohem jasněji, když si připomeneme další z teologických tvrzení, že totiž i jen jediná kapka Kristovy krve by stačila na vykoupení celého lidstva a smíření s Otcem. Tedy proč taková jatka, když stačila jedna krůpěj?

Přečteme-li si znova věty, kterými Kristus sám popisuje své nadcházející utrpení, zjišťujeme, že v něm sice není naznačen motiv oběti, ale spíše motiv "průkopnictví": Kamsi vás předejdu a pak přitáhnu k sobě. Kam směřovala tato cesta víme – k vítězství nad smrtí, která leží jako černý mrak nad lidstvem od dob Adama a Evy.

Smrt musíme vždy chápat v dvojím smyslu. Jednak jako smrt fyzickou, kterou Kristus překonává fyzickým zmrtvýchvstáním, ale zároveň i jako smrt duchovní, kterou je odloučení od Boha v důsledku prvotního hříchu.

Kristovo průkopnictví tedy zřejmě vedlo skrze krutou smrt primárně nejen kvůli smíření s Bohem, ale zřejmě především kvůli překonání hranice fyzické smrti. Tedy i Kristovo průkopnictví spočívá v tom, že je prvním člověkem, kterému se podařilo objevit a zprůchodnit onen průchod vedoucí z fyzické smrti ke vzkříšenému tělu. Myslím, že by bylo dobré o tom uvažovat skutečně jako o objevitelské cestě, která proráží nějakou dosud neobjevenou a neprobádanou fyzikální či "přírodovědnou" možnost.

Stejně jako speleologové objevují a zprůchodňují jeskyně, které jsou zčásti zavalené, neprobádané a tedy neprostupné. Nebo jako chemici objeví novou nějakou jinou stabilní krystalickou strukturu uhlíku podobnou fotbalovému míči, i když dosud byl znám krystalický uhlík pouze v podobě grafitu či diamantu. Tedy i Kristus během tří dnů, co byl mrtev, jakoby objevil a zprůchodnil cestu, která byla zavalená, objevil nový "kvantový" stav existence, který je dosud neznámý, protože se dosud nacházíme v jiných metastabilních stavech těla.

Ti, kteří jsou na Krista nějak napojeni, a zdárně projdou s jeho pomocí tímto přechodem, tvoří ex definitione jeho církev. Důležité však není, zda se tímto přechodem projde, ale spíše v jakém stavu se jím projde. Hrozba věčného zavržení zřejmě poukazuje ne na to, že by Bůh zatracence celou věčnost smažil či dusil v pekelných kotlích, ale spíše, že smrt a následný přechod představuje jednosměrnou a nevratnou změnu, která ovlivní celé další bytí člověka. Zřejmě existují neuspokojivé stavy člověka, které se tímto přechodem zakonzervují a stávají se fyzicky až fyzikálně nevratnými. Pokud tyto stavy jsou chronicky sebedestruktivní (což hřích v nejvlastnějším slova smyslu je), pak je myslím na místě označit takové nevratně změny za peklo. Není před nimi úniku - vycházejí ze samotného člověka – kdo mu může pomoci, když sám nechce?

Je zřejmé, že z hlediska fyziky je toto celé jen taková velká fantazie o jiných stabilních stavech hmoty či těla. Ani my křesťané v hledání těchto nových stavů hmoty nepomůžeme fyzikům jinak, než že s trochou nadsázky ukážeme prstem na Krista a řekneme, když mohl on, tak proč ne vy. Ale vtip stranou, tato úvaha je především teologická a měla za úkol zdůraznit, že Kristus nikdy neformuloval svou smrt ve starozákonním smyslu smírné oběti Bohu, jak učinil až později apoštol Pavel. Spíše o své smrti na kříži hovořil jako o průkopnickém činu, kterým překonává prokletí fyzické smrti.