Markovo evangelium, 16. kapitola, 1.-8. verš
Neděli co neděli záhy zrána jdeme známou cestou do kostela - je to naše povinnost. Také ty tři ženy se záhy zrána prvního dne v týdnu vydaly na cestu, kterou znaly už od Velkého pátku. I ony cítily jako svou povinnost, aby se postaraly o tělo zavražděného Mistra. Byly však nejen starostlivé, ale i prozíravé: "Kdo nám odvalí kámen?" - Cestou do kostela také nás často tíží kameny v duši a nevíme, kdo je odvalí. Sice si připouštíme, že zrovna teď sotva najdeme nějakého pomocníka, ale stejně nemáme obavy. Ani ženy se nebály, i když - kolik chlapů s železnými svaly se asi mohlo potulovat kolem Jeruzaléma za úsvitu po největším svátku v roce?
A najednou je všechno jinak: kámen odvalený, muž v bílých šatech, hrobové lůžko prázdné. Řeklo by se - a je po problému: s kamenem se dřít nemusí a mrtvé tělo není třeba upravovat k odpočinku po boji. Ale odvážné ženy to naprosto vyvedlo z míry, takže mladý muž musí napřed říct: "Nelekejte se!" A pak dodává to nejdůležitější: "Ježíš tu není, byl vzkříšen, jak vám řekl." - V rozvažování o svých kamenech na duši vstupujeme v nedělním jitru do kostela. Také my se na cestu vydáváme proto, že o Velkém pátku Ježíš zemřel. Ale překvapí nás jako ty ženy, že jeho mrtvé tělo je v neděli ráno najednou pryč? Nedělní eucharistie oděná bílým rouchem nekvašeného chleba přece tak jasně připomíná: "Byl vzkříšen!"
Ženy se daly na útěk. Padl na ně strach i úžas. Užasněme také my a dovolme vzkříšenému Kristu, aby odvalil balvany z našich duší a otevřel je světlu a čerstvému větru velikonočního svítání. Že by to snad nechtěl udělat? Ale ne - přece na nás čeká. Už ne v Galileji jako kdysi svoje učedníky, ale na mnohem výjimečnějším místě: očekává nás na nejtemnějším dně našich trápení, pochyb a bolestí. Právě tam vstoupil o Velkém pátku, abychom nezoufali, až nás naše slabost bude strhávat níž a níže. Křížem otevřená náruč nás obejme, přitiskne na probodené srdce a ponese vzhůru. Každé nedělní ráno, den co den, v každém okamžiku, v němž se necháme nést.
A ženy nikomu nic neřekly, protože se bály. Nedivme se jim, ten šok musel být obrovský. Ale pak se přidaly k ostatním a setrvávaly jednomyslně v modlitbách spolu s apoštoly, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými (srov. Sk 1, 14). A my bychom snad mohli mlčet? Jistěže ne. Ale "nemlčet" neznamená nutně "mluvit". Promlouvat ke svým blízkým nebo i ke vzdálenějším lidem můžeme mnohdy s větším užitkem prostřednictvím činů než slov: trpělivostí, pochopením, odpuštěním, radostí, pečlivostí, prostě láskou. Až se zase vrátíme v neděli z oslavy Ježíšova zmrtvýchvstání, zkusme na to nezapomenout.