Není tomu tak dávno, co americká Národní rada církví (NCC), společně s řadou dalších mírových organizací vysílala na dvou amerických televizních stanicích (CNN a Fox) šot, ve kterém biskup Sjednocené metodistické církve, k níž se hlásí i prezident Bush, kritizoval neúprosnou válečnou rétoriku Bushovy administrativy. Biskup ve svém projevu zmínil, že válka s Irákem "narušuje Boží zákony a učení Ježíše Krista".

Nesouhlas hlavních protestanských církví s prezidentovou válečnou kampaní může v některých lidech vyvolávat zmatek. Vždyť Bush přece hovoří teologickým jazykem: Termín osa zla byl vybrán, aby dal válce proti terorismu náboženký náboj; iráckému lidu by podle slov prezidenta Bushe neměla být dána demokracie, nýbrž svoboda, a to v duchu biblického Exodu a americké občanské války. "Svoboda a strach, spravedlnost a krutost, spolu vždycky válčily," tak nás ujišťoval po 11. září, "a my víme, že Bůh v tomto sporu nezůstává neutrální." Jestliže tedy Bůh není neutrální a jeho volba nemůže dopadnout jinak – vždyť se takřka jedná o ztělesnění duchovní bitvy – jeví se odpor hlavních náboženských představitelů proti irácké válce jako krajně nelogický.

Představitelé NCC byli zklamáni Bushovým odmítnutím nabídnutého setkání, při kterém chtěli prodiskutovat vzájemné postoje. Prezident se zřejmě domnívá, že může hovořit z kazatelny o teologii, a to i bez skutečných teologů. To ve mně vzbuzuje zvědavost: Kdy se prezident stal nejvyšším teologem?

Prezident užil při své Zprávě o stavu Unie slova tradiční americké náboženské písně "V krvi je moc"(There‘s Power in the Blood), aby tím posílil svůj náboženský tón. Užil pasaže oné písně: "moc a zázračná síla dobrotivosti, idealismu a víry amerického lidu." Původní slova písně hovoří o "zázračné síle drahocenné krve beránka" – Ježíše Krista. Nevyslovená, přesto podle všeho úmyslná paralela mezi Američany a Ježíšem je přinejmenším nepřesná. Z této podobnosti má vyplývat velkodušnost Američanů – podobně jako spatřujeme u Ježíše. A také to, že oni jsou nevinné oběti – stejně jako byl Boží beránek. Při jeho únorové řeči v náboženském vysílání znovu předložil americkou nevinnost a ctnosti a vše ukončil slovy: "My jsme soucitná země a jsme šlechetní vůči dalším národům. Jsme také odvážní a bude-li třeba, jsme připraveni bránit mír." V obou svých projevech Bush neváhá použít amerických ctností jako podkladu pro svůj argument, že je nezbytné se postavit "zlu". Výše zmiňovaná píseň pokračuje slovy: Bude kdy zlo poraženo? Podle prezidenta je cesta vydlážděna dobrými úmysly. Americké dobré vlastnosti pak zázračně ospravedlní vojenské akce, a posléze zajistí vítězství.

Mnoho mých farníků z mé malé obce ovšem nevidí sebe a celý národ v takovém posvátném světle. Nejsou si v žádnem případě jisti americkou spravedlností. Obdobně nevidí geopolitické a duchovní problémy tak jednoznačně černé, nebo bílé. "Když se (Američané), ve snaze být světovým četníkem, dovolávají Boha, zdá se mi to velmi nepatřičné," říká Bill Dodge, jeden z nich. Mnozí si nemyslí, že i případné vítězství nad Saddámem by nutně muselo být důkazem jejich nepřikrášlovaných předností, ať už důkazem světu či Bohu. Dokonce to nemusí být chápáno jako vítězství nad terorismem. Nejeden Američan je naopak Bushovým vzrůstajícím náboženským ospravedlňováním války s Irákem spíše znepokojen. "Unavuje mě, jak se neustálé zahaluje do křesťanského pláštíku," říká Lois Elieff. "To není má představa o křesťanství. Bushovo užívání náboženského jazyka se jim v porovnání s předchozími politiky – včetně Bushova otce – jeví jako mnohem povrchnější a spíše sebeomlouvající.

Nejvíce zarážející charakteristikou Bushova užívání náboženství je jeho sebevědomý triumfalismus. Americký triumfalismus samozřejmě není nic nového. Mnozí američtí osadníci byli náboženští fanatici, kteří pohlíželi na tuto zem jako na Nový Sion, Zaslíbenou zemi. Dnešní Američané, ať uz přepjatě náboženští, nebo ne, jsou jejich duchovními dědici. Podle mé zkušenosti se jak sekularizovaní, tak věřící Američané domnívají, že jsou oprávněně obdarováni jakýmsi vzdáleným osudem.

A byli i tací, kteří na základě této naděje postavili svou teologii. Věří, že Amerika dosáhne svého vrcholu právě tehdy, až vláda dostojí jejich chápání boží vlády na zemi. To, po čem touží, je davidovský vládce – politický vůdce jako byl biblický David - který by sjednocoval jejich světskou představu o státu s jejich náboženskými touhami. A vše nasvědčuje tomu, že věří, že svého Davida našli v Bushovi – který tomu pravděpodobně uvěřil také.

Bushovi náboženští stoupenci patří mezi nejfanatičtější. Spíše než jeho duchovními rádci jsou jeho věrnými učedníky. On je podle nich vůdcem Ameriky, kterou ustanovil Bůh. Navzdory všeobecnému přesvědčení, náboženstvím, které tato skupina hájí není ani tak křesťanství, jako onen triumfalismus. To je fanatická forma nacionalismu posvěcená křesťanským jazykem. Německý teolog Dietrich Bonhoeffer, který byl umučen nacisty, předpověděl vzestup podobného jevu i ve své zemi. Pojmenoval ho "radostným sekularismem". Radostnými sekularisty, jsou podle Bonhoefera ti křesťané, kteří pohlíží na vládu jako na orgán, který pomáha Bohu ustanovit jeho království na zemi. On sám takové úsilí považoval za projev lidské arogance a popření Boží suverenity; nicméně radostný sekularismus má v sobě kouzlo, které překračuje náboženské hranice a nyní získalo na síle i v USA, protože zde našlo svého politického mesiáše.

Jako následek událostí 11. září lidé přicházeli do kostelů hledajíce význam předchozích událostí. Ale odešli zklamaně a bez úspěchu. To je problém, který měly a musí církve řešit, protože naše neschopnost odpovědět, mohla přispět k posílení působnosti prezidentovy teologie. Když se lidé ptali po smyslu, prezident ho byl schopen vykonstruovat. V národě slepých jednooký je králem. V nenáboženské společnosti je tím mužem, který dovede přesvědčivě číst bibli,prezident.

Prezident přesvědčeně (mohu si dovolit označení nábožensky?) prosazuje světový pohled, který většina křesťanských denominací odmítá jako herezi: mýtus spásného násilí, které je nositelem války mezi dobrem a zlem, s Bohem na straně dobra a Satanem na straně zla. Linie, která se mezi nimi vine, je naprosto jasná. Válka je základem tohoto způsobu uvažování. Aby dokazali svou věrnost Bohu, musí jeho věrní následovníci bojovat a zničit sílu zla. Tento pohled je v křesťanství odsuzován jako heretický přinejmenším od třetího století. Nicméně je to základní kámen pro teologii fundamentalismu, ať už islámského, židovského, nebo křesťanského.

Ale hlavní ideou židovsko-křesťanského učení je přece nauka o spasení. Spasení začína příjetím vlastní nedokonalosti a pokorným obrácením se k Bohu. Nikdo není bezchybný, avšak ani ten nejhorší člověk nemůže být označen za nenapravitelného. Božím záměrem je přivést každého na správnou cestu. Otázka dobra a hříchu, ač důležitá, je v porovnání se spasením až druhotná. I když se většina křesťanských církví nestaví proti válce zásadně, za prostředek nápravy je všeobecně považováno vyjednávání. Válka je pak až nejkrajnější řešení, a to proto, že nikdy nemůže být dokonale ospravedlněna. Jestliže nemůžu prohlásit sebe sama za bezchybného a žádné zlo není nenapravitelné, jakým právem mohu zabít?

Navzdory proběhlé sekularizaci, Spojené státy byly málokdy tak veřejně a politicky "křesťanské", jak je tomu dnes. Nebo možná je tomu tak právě pro naše zesvětštění. Dnes jen těžko dovedeme rozeznat dobrou teologii od špatné. My, hlavní křesťanské církve, také musíme uznat podíl na vině: po dlouhá desetiletí jsme pokládaly za samozřejmé, že křesťanství a občanství bylo provázané a že vzestup americké moci byl přirozeným důsledkem americké spravedlnosti. I my jsme po dlouhé roky hlásaly učení amerického triumfalismu. Nepřipomínaly jsme lidem všepřesahující vedení, které Bůh dává každému při jeho hledání spásy: nezbytnost zkoušek. Ironicky, možná právě náš triumfalismus popoháněl motor amerického sekularizmu. S Bohem na naší straně vypadalo sebezpytovaní a pokora zbytečně.

Je zřejmé, že heretický pohled na dějiny, dualismus – chápající válku jako druh spásné očisty – dostává v rétorice našich úřadů prostor alespoň částečně. Charakterizováno je to především otevřeným odmítáním uznat zodpovědnost, protože diskutovat o zodpovědnosti by znamenalo diskutovat o americké neposkvrněnosti, a to by podrývalo státní teologii "dobra a zla" vlastní dnešní politice USA.

Převaha náboženského postavení v politických záležitostech vyvolává dojem, že křesťanský světonázor ovláda americkou politiku. Ale pokud je tento postoj spíše – jak já věřím – americkým triumfalismem, křesťanství bylo radostným sekularismem vytlačeno do pozadí. Ačkoliv jsou v této zemi (USA – pozn. překl.) křesťanské a židovské denominace natolik silné, že by se mohly triumfalismu postavit, přesto jsou prohlášení podobné NCC spíše stále jen výjimkou.

Kvůli politickému nebezpečí radostného sekularismu církve musí přinášet alternativní poselství: odpuštění, důvěru a vykoupení – pravdy biblické víry. To je naše pastýřská a politická zodpovědnost. V atomovém věku dneška je americký triumfalismus nejen duchovním podvodem, ale ve svých důsledcích i možnou apokalypsou.

Přeložil Martin Glogar