Seznamka
První koncepci pravdy vyjadřuje Aristoteles v Metafyzice takto: "Říci o něčem, co je, že to je, a o tom, co není, že to není, je pravda." Přesvědčení nebo výroky jsou tedy pravdivé, pokud odpovídají faktům (skutečnosti).
Jinak to vidí Protagoras. Člověk je podle něho mírou všech věcí: vzhledem k věcem, které jsou, tím, že je mírou jejich bytí, vzhledem k věcem, které nejsou, tím, že je mírou jejich nebytí. Za pravdu je považováno podle této koncepce to, o čem panuje shoda členů skupiny. Ale aby se zachovala koherence (spojitost) a konzistence (soudržnost) prvků v daném myšlenkovém systému, jednotlivci musí zachovávat jistá pravidla, například určitou vědeckou metodu, obecně přijatá kritéria pravdy apod.
Zakladatel pragmatizmu, William James, nabízí jinou definici pravdy. Je přesvědčen o tom, že důležitou věcí je proces, v kterém je jedinec veden: "Jakákoliv idea, která nám nějak pomáhá - prakticky nebo myšlenkově - jak se skutečností, tak s jejími prvky, která zapadá a upravuje náš život ve vztahu k celé struktuře skutečnosti, vyhovuje požadavkům koherence. Bude obsahovat pravdu o skutečnosti." Když se tedy nějaké přesvědčení osvědčuje v naší činnosti, pak je pravdivé.
Zvlášť dnes, v době, kdy se pochybuje o existenci jedné a absolutní pravdy, kdy se různými způsoby poukazuje na to, že "vše je relativní", je otázka po pravdě velmi aktuální. Aniž bych vstupoval nějak zásadně do diskuse na toto téma, chtěl bych uvést několik skromných poznámek.
Sám fakt, že existuje několik koncepcí pravdy, je velmi výmluvný. Je správná nutně jen jedna koncepce a ostatní jsou chybné? Dle mého soudu nikoli. Každá z nich však vyžaduje, aby člověk "před ní" přijal několik základních předpokladů. Je-li např. pro něho pravda "shoda poznání a skutečnosti" (aristotelsko-tomistická definice), pak musí nejprve připustit reálnou existenci skutečnosti. A tu hned začínají první problémy...
Není skutečnost jako skutečnost. "Stůl", "slovo", "já", "ty", "člověk", "lidské psyché"... To všechno lidé přijímají jako realitu, ale přesto víme, že stůl není pro nás tou stejnou skutečností jako "ty", jako osoba, která stojí před námi a s níž můžeme vejít v interakci, osobní vztah, konflikt apod.
Pravda o skutečnosti je kromě toho determinována různým pohledem na ni. Představme si, že na stole před námi leží kniha. Naše poznání této knihy může být různé: můžeme ji změřit, zvážit, udělat její chemický rozbor, zkoumat její funkci, ale můžeme ji také otevřít a přečíst. Různé aspekty vycházejí z různých kontextů, v kterých se daný člověk nachází. A z různých aspektů pak vyplývají různé (protože vždy jen částečné) pravdy o daném předmětu.
Tak se dostáváme k dalšímu bodu: pravda o skutečnosti je vždy neúplná. Naše poznání daného předmětu se bude postupně prohlubovat, ale nikdy nedosáhne své konečnosti. Vždy můžeme najít nějaký další úhel pohledu, který je pro nás něčím novým, dosud neprozkoumaným. Kromě toho každý objev s sebou obvykle přináší další otázky.
Poznání předmětu je v neposlední řadě ovlivňováno také vztahem člověka k němu, časoprostorovým a kulturním kontextem, v jakém člověk daný předmět poznává apod. Génius Albert Einstein by byl jiným myslitelem, kdyby se narodil před několika sty lety v Číně...
V tomto smyslu tedy vlasně můžeme mluvit o různých pravdách. Jejich různost můžeme posuzovat podle úhlu pohledu, podle nějakého kvantitavního či kvalitativního měřítka apod. V tomto smyslu můžeme také mluvit o různých filozofiích, které všechny mohou být pravdivé, jen jsou limitovány různými aspekty a množstvím přijatých poznatků o dané skutečnosti. Ludwig Wittgenstein proto mluví o různých jazykových hrách. Jednotlivé pojmy pak mají svůj smysl v rámci pravidel dané hry.
Vidíme tedy, že existuje něco, co můžeme nazvat "pluralitou myšlenkových systémů" (někteří dokonce mluví o různých racionalitách), které se mohou v něčem překrývat, křižovat nebo sbíhat. Existuje také možnost působení jednoho systému na druhý. Zdá se dokonce, jakoby se v naší době globalizace, v které se svět zmenšuje, protože je propojen prostředky komunikace, úhly pohledu sbližovaly a s nimi i naše poznání skutečnosti. Kam tento proces směřuje? Dojde jednou k "propojení" mozků, jak to prorokují někteří myslitelé?
