"V krizových situacích se společnost vždy obrací k náboženství"

Tady se určitě setkává několik vlivů. Církev si získala ve společnosti velký kredit především tím, že její valná část obstála v době pronásledování a byla relativně málo zatížena kolaborací s režimem. Zejména v poslední fázi komunistického režimu se kardinál Tomášek a lidé kolem něho stali jakýmsi orientačním bodem naděje a alternativní silou vůči režimu. Avšak něco jiného je vytvořit kontrakulturu proti totalitě a něco jiného je najít strategii uprostřed pluralitní společnosti.

Myslíte, že očekávání společnosti bylo nerealistické?

Přinejmenším bylo velmi nadhodnocené. V krizových situacích se společnost vždy obrací k náboženství. V dobách radikální transformace se více lidé zajímají o kořeny, ale tahle doba prvotní nejistoty a zároveň očekávání bývá střídána obdobím, kdy si lidé chtějí kompenzovat frustraci sociálních a ekonomických potřeb, kdy se více soustředí na ekonomické problémy, a náboženský zájem se u většiny lidí dostává do stínu. Opět se probouzí eventuálně až v další generaci, kdy nastává posun směrem k postmateriálním hodnotám.

V jaké situaci se nacházela církev po čtyřiceti letech komunistické vlády?

Ani sama církev si neuvědomovala rozsah decimace, které byla vystavena v době komunismu. To se projevilo především izolací velké části kléru od teologického a intelektuálního vývoje na Západě i od ostatních proudů intelektuálního života v naší zemi, který se odehrával v podzemních seminářích a nekatolickém samizdatu. Pouze někteří žili v obou těchto světech – v legálních strukturách církve a alternativních proudech kultury. Až po pádu komunismu se projevil skutečný rozsah poškození církve: mnozí křesťané světu kolem nás prostě nerozumějí a dívají se na něj zděšeně. Nejde o to, aby všemu nekriticky kývali, avšak bez základní orientace nemohou světu pomoci, nemohou být kvasem a solí, nemohou naplnit evangelijní výzvu "číst znamení doby" a nemohou vytvářet most mezi biblickou zvěstí a tradicí a dneškem – stávají se pak místo čerstvého pramene zahnívající tůní. Naše církev počátkem devadesátých let byla zkrátka rekonvalescentem po dlouhodobém ochrnutí a nebyla tudíž schopna naplnit velká očekávání společnosti. Ta rekonvalescence však trvala zbytečně dlouho a leckteré choroby se staly chronickými.

Jak reagovala církev na převratné společenské změny?

Projevila se malá schopnost lidí odpovědných za chod církve reflektovat hloubku změny sociálně-politického a kulturního kontextu církevního života a redefinovat sociální úlohu církve. Mnozí neměli zkušenost se západní církví, kde chápání křesťanství, teologie, role církve a formy církevního života se velmi odlišovaly od tradičních. V konfrontaci se západem utrpěli mnozí jakýsi kulturní šok a stáhli se do opozice vůči pluralitnímu světu. Zaujali podobnou strategii, jakou se naučili aplikovat vůči komunistickému totalitarismu – strategii kruhové obrany. Ta je jistě dobrá k přežití v totalitním režimu, ale těžko tak oslovíte pluralitní společnost.

Média výrazně ovlivňují veřejné mínění. Nepodceňuje církev jejich úlohu?

Způsob prezentace ve svobodných médiích je věc velice podstatná pro utváření obrazu církve ve veřejném mínění a postojů společnosti vůči ní. Tady se opět projevila nepřipravenost církve na úkoly v demokratické společnosti. Neuměla využít volný prostor. Často v této souvislosti hovořím o jakési agorafobii – což je termín z psychopatologie – o úzkosti z otevřeného prostoru, kde církev nebyla připravena na sebeprezentaci ve svobodných médiích. Způsob, jakým církev představovala sebe samu a víru v médiích, byl mnohdy velmi problematický a někdy dokonce i kontraproduktivní. Dost se to zlepšilo příchodem Dana Hermana do role tiskového mluvčího ČBK, ale mnohé náboženské pořady stále připomínají "besídky zvláštní školy".

Restituce církevního majetku vnímala společnost velmi kriticky. Některé politické strany neváhaly ve společnosti rozšířit názor, že se církev po navrácení majetku pokusí mocensky ohrozit suverenitu státu. Bylo chování církve v ekonomických otázkách obezřetné?

V ekonomické sféře docházelo k řadě chyb. Církev byla nezkušená a nevěděla, jakou má zvolit cestu k nalezení vhodného právně-ekonomického rámce pro existenci církve ve svobodné kapitalistické společnosti. Její ekonomická nezkušenost byla zneužita politickými oponenty církve. Některé politické strany, ať už to byla KSČM nebo ODS, se zalekly možné popularity lidové strany. Bály se případného propojení církve a lidové strany a možnosti, že restituce církevního majetku by mohla být injekcí pro lidovou stranu, tedy možného politického oponenta, a proto zpolitizovaly otázku církevních restitucí. Podařilo se jim do veřejného mínění imputovat představu, že církvi jde primárně o majetek. Církev nebyla schopna se vůči tomuto rozšířenému chápání bránit a argumentovat.

Přestože je dominance křesťanských církví nad státem v demokratickém systému vyloučena, veřejné mínění se obrátilo proti církvi. Jak si vyložit skepsi občanů?

Většina společnosti neměla žádnou zkušenost s rolí církve ve svobodné společnosti, a tak přežíval model, který byl vnucený totalitním režimem – ochromení života církve pouze na liturgii, případně na opravy církevních památek. Všechny ostatní oblasti, které zákonitě patří do života církve ve svobodné společnosti, její přítomnost ve školství, v médiích, kultuře, ve zdravotnictví, jsou něčím, na co společnost nebyla zvyklá. Zároveň církev nebyla na novou situaci dobře připravená. Všechny tyto faktory, o kterých jsem doposud mluvil, a jistě i mnoho dalších, se podepsaly na velká disproporci mezi očekáváním a naplněním nadějí.

Katolické církvi se podařilo během 90. let obnovit strukturu církve, rozvinout činnost Charity, církevního školství atd. Zvenku se však může zdát, že se jedná o uzavřenou společnost, která vlastně ani nemá zájem komunikovat s většinovou sekularizovanou společností. Existuje v naší církvi soulad mezi věrností tradici a otevření se současnému světu? Jaká je úloha církve v moderní společnosti?

Základní úkol církve v moderní společnosti je evangelizace, což znamená - a zde nepřímo cituji encykliku Pavla IV. Evangelii nuntiandi (Zvěstovat evangelium) – vtělování křesťanských hodnot do žité kultury společnosti, tzn. do stylu myšlení, jednání a života lidí. K tomu je třeba rozvinout určité instituce, které právě vnášejí křesťanského ducha a hodnoty do různých oblastí kultury společnosti, jako je oblast charitativní, sociální, vzdělávací, kulturní, školská a podobně. Tady se ukázalo, že církev neměla dost připravených lidí pro tyto úkoly, protože tady nebyly struktury, které by je mohly vzdělávat. Zblízka jsem měl možnost sledovat počátky církevního školství. Tehdy vznikl velký problém, jestli akceptovat lidi z té staré generace, kteří byli sice zakotveni v církevní tradici, ale často neměli dost fyzických i psychických sil a schopnost aplikovat moderní metody výuky, anebo lidi, kteří byli mladí a tvární, ale často zase neměli žádnou osobní náboženskou zakotvenost a zkušenost s církví, nebyli plně identifikováni s křesťanstvím. Zda vytvářet tyto struktury jako něco, co se obrací především do skupiny věřících, a nebo jako instituce, které mají mít charakter misijní a dialogický, tedy být službou společnosti jako celku, mířit i za viditelné hranice církve.

Jak by měla evangelizace vypadat?

Je třeba, aby byla doprovázená inkulturací, což znamená respekt k určité mentalitě a k žité kultuře. Pokud se děje evangelizace bez ní, jedná se o pouhou náboženskou agitaci a indoktrinaci. Příkladem toho je americký typ pouliční evangelizace, který nerespektuje specifickou mentalitu české společnosti a orientuje se na spektakulární vystoupení na stadionech a podobně. Speciálně v našem prostředí jsou lidé na jakýkoliv nátlak alergičtí. Tento typ je často kontraproduktivní.

Někteří teologové vyjadřují obavy z přílišného otevírání se společnosti.

Tyto obavy chápu jako rozpaky nad tím, že by církev měla pouze dublovat některé instituce, na které stát nestačí. Mnozí lidé toto od církve požadují, aby se starala především o staré lidi, umírající atd. Jistěže je to jednou ze součástí diakonie – služby církve společnosti, ale nemůže to být tím centrálním. Církev se nesmí stát jenom sociálně-charitativní institucí mezi ostatními, tím by ztratila svoji vlastní identitu. Je třeba aby i tyto instituce měly něco specifického, ukazovaly k tomu středu, kterým je křesťanská víra. Ovšem víra není věcí jenom nějakého přesvědčení, ale také věcí určitého stylu života, který je třeba do společnosti nejrůznějším způsobem vnášet.

Jaký vidíte největší úspěch církve v období konce totalitního režimu?

Za největší plus považuji získání širokého okruhu sympatizantů, tedy lidí, kteří nebyli plně identifikováni s církví a její vírou, ale přeci jenom v ní hledali určitý orientační bod.

A pomýlení? To s tím souvisí. Hlavní chybu vidím v tom, že církev upnula téměř všechnu energii k "obracení obrácených" – an intra – k tradičně věřícím. Jejich počet se příliš nezměnil. Z větší části však církev ztratila okruh sympatizantů. Myslím, že to je klíčové i do budoucnosti. Církev by se měla více orientovat také na lidi, kteří jsou "parciálně identifikováni" (jen částečně ztotožnění) s církví, chtějí jít s námi kousek cesty, třebaže nesdílí úplně všechno, ale v určitých základních bodech cítí blízkost ke křesťanství. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, těchto lidí bude přibývat a "standardní katolíci" budou malou minoritou. Ono to v jistém smyslu tak asi bylo vždycky, jenom společenský tlak nutil mnoho "křesťanů s výhradami", aby své výhrady skrývali; církev ve své pastorační moudrosti však přece vždy věděla, že musí mít místo také pro tyto lidi – to je to hlavní, co ji odlišuje od sekt. Osobně se orientuji právě na vytvoření prostředí, které by oslovovalo také "sympatizanty", ať už prostřednictvím křesťanská akademie, studentského kostela u sv. Salvátora nebo vystupováním v ne-církevních médiích.

Bylo správné, že církev neřešila otázku kolaborantů uvnitř vlastních řad?

Myslím, že tahle otázka nebyla vyřešena dostatečně. Církev měla ukázat určitou kulturu smíření a odpuštění. Křesťané by měli být experty na vyrovnání se s vinou. Měli by ukázat, jakým způsobem lze nastoupit třetí cestu mezi dvěma extrémy, které často nastávají po době totalitních režimů. Jedním extrémem je duch pomsty, hon na čarodějnice a odplata. Druhým pak bagatelizace viny. U nás naštěstí nedošlo k násilným pomstám, ale společnost se přiklonila spíš k bagatelizaci viny, k lacinému převlékání kabátů. Něco podobného nastalo i v církvi. Neměli bychom si plést odpuštění s bagatelizací vin. Odpuštění a smíření je poměrně náročný proces, který vyžaduje nazvání viny pravými slovy a předpokládá určitý proces v pokání a vnitřní přerod, na jehož konci může člověk, který se i vážně provinil, stát člověkem velmi kvalitním. Takové příklady máme od apoštola Pavla až do doby nedávné. Ovšem je to akt náročného vnitřního přerodu, který potřebuje určité prostředí a jistý typ vztahů, aby mohl nastat. Většina společnosti se rozhodla viny zamlčovat a potlačovat. Církev se zachovala podobně, což považuji za jistý způsob selhání.