Papež Jan Pavel II. klade mimořádný důraz na dialog katolické církve s mimokřesťanskými náboženstvími. Myslíte, že duševní klima v české katolické církvi je nakloněno přijetí této výzvy?

Narážím stále na to, že tato velkorysá papežova výzva nebyla dostatečně českým a moravským katolickým prostředím vstřebána. U nás je silně zastoupen tradicionalistický postoj, který se projevil i ve světové církvi – tam došlo ke schismatu s ultrakonzervativci kolem arcibiskupa Lefebera. Podobné schismatické a sektářské proudy fundamentalistického zabarvení se ozývají halasně i u nás a vydávají se za nejčistší katolíky, někdy ze své svérázné pozice kritizují biskupy i papeže, že nejsou dost katoličtí.

Útisk náboženského života v české společnosti posílil solidaritu mezi křesťany různých církví, došlo tady ke spontánnímu ekumenismu. Ale s takzvaným velkým ekumenismem, který překračuje křesťanské prostředí, tady zkušenost nebyla. Křesťané mají mizivou osobní zkušenost s mimokřesťanskými náboženstvími. Židovství je u nás zastoupeno minimálně a ostatní náboženství ještě méně. Lidé je vnímají prostřednictvím přežívajících stereotypů z minulosti nebo podle mediálního obrazu, kde je například informace o islámu soustředěna na terorismus a politický islamismus. To všechno nepřispívá k duchu tolerance a dialogu.

Vás tato výzva papeže k spolupráci s nekřesťanskými náboženstvími oslovila?

Pro mě je to osobně jedno z hlavních témat. Léta jsem velmi aktivně zapojen do mezináboženského dialogu v celosvětovém měřítku. Vedl jsem různé rozhovory s židovskými mysliteli v Izraeli a ve Spojených státech, s muslimskými představiteli na univerzitě v Káhiře, s hinduisty v Indii, s buddhisty v Japonských klášteřích atd. Také jsem spoluinicioval skupinu pro mezináboženský dialog při České křesťanské akademii a snažím se, aby se zejména jejím prostřednictvím toto téma vnášelo do českého katolického prostředí. Často na téma velkého ekumenismu hovořím v médiích. Myslím, že v této věci jsem se angažoval hodně a rozhodně nejsem sám. Dialogu s mimokřesťanskými náboženstvími se věnuje například Odilo Štampach a řada dalších. Ale je pravda, že velká otevřenost není typická pro český katolicismus, který je stále ještě poškozený komunistickou izolací.

Radikální islám se snaží nabízet jakýsi společný jazyk zemím třetího světa. Také se mu daří získat nemalou část sociálně slabých lidí, především dělníků a uprchlíků, kteří žijí uprostřed bohatých zemí. Proč je islám úspěšnější v křesťanském prostředí?

Je to dáno některými specifiky islámu, který je náboženstvím poměrně jednoduchým. Odhlédneme-li od vyloženě intelektuálně-mystických proudů, není v něm například tak rozsáhlá a složitá věrouka. Je zaměřen na řadu praktických úkonů a na několik jednoduchých principů. Islám se navíc vyznačuje jednotou mezi politikou a náboženstvím. Právní i politický systém se odvozuje z jednoho zdroje – z Koránu. To všechno jistě přispívá k údernosti a atraktivitě islámu, zejména pro prosté lidi.

Na druhé straně se islámu poměrně podařilo – a to by bylo samozřejmě velmi náročné téma, proč tomu tak bylo – akceptovat řadu jevů modernity a techniky, aniž to vyvolalo nějaký přílišný sekularizační proces. V řadě islámských zemí lidé bez problémů používají moderní vědu a techniku a nevyvolává to nějakou disonanci s učením víry, tedy něco analogického, co nastalo v raném novověku na evropském západě.

Významné je také užší spojení s etnikem: arabština je jediným jazykem, v kterém má být správně tlumočena víra, neboť to je svatý jazyk Koránu. Křesťanství bylo naopak orientováno na ohromnou kulturní pluralitu a oslovilo celou řadu různých kultur a etnik. Islám je zásadně spojen s arabským etnikem a také s lidmi, kteří náleží k tomuto etniku, ale jsou vlastně "utopeni" ve většinové společnosti, cítí tam frustraci a o to více se přimknou k arabské, a tudíž i k islámské identitě.

Jaký je Váš názor na fungování demokracie v tradičním islámském prostředí?

Domnívám se, že je problematické imputovat západní demokratický systém do prostředí, které má úplně jiný kulturní kontext. Není náhoda, že to, co tvoří základní hodnoty západu – právní stát, tržní hospodářství, vědeckou racionalitu, demokratický systém, kulturu lidských práv – vyrostlo na půdě po staletí kultivované křesťanstvím, zejména křesťanstvím západního typu. Myslím si, že úrodnou půdou pro tyto politické a hospodářské struktury je evropské spojení křesťanství s osvícenstvím, které vzniklo právě na půdě křesťanství a nikde jinde.

Jako velký problém cítím snahu imputovat tento model do nějaké zcela jiné kultury. Jistě to není nemožné. Mnohé demokratické principy se uplatnily v Indii nebo v Japonsku. Arabský svět je ale hodně specifický. Například práce tam má úplně jinou hodnotu než v západním světě. Je to civilizace orientovaná spíše na obchod a boj než na kulturu práce v našem slova smyslu. Domnívám se, že pokusy implantovat demokratický systém, zejména prostřednictvím zahraniční vojenské intervence, je věc velice pochybná.

Mají se duchovní autority vyjadřovat k politickým problémům světa?

Je to dokonce morální povinností církve, která vyplývá z prorockého poslání. Patřilo k úloze proroků ve Starém zákoně, stejně jako v celých dějinách církve, být jakýmsi kritickým oponentem moci. Vystupovat tam, kde byla porušována základní lidská práva, kde si moc nárokovala určitý božský charakter, absolutizovala sama sebe, všude tam bylo povinností z pozice víry proti takové moci vystoupit. To jsou ty dramatické okamžiky.

Někdy se musí zdůrazňovat určité hodnoty, na které většinová mentalita společnosti zapomíná. Vystupovat tam, kde jsou některé zásadní hodnoty jako důstojnost člověka a přirozená práva potlačována. Nehájit jen svobodu náboženskou a církve, ale i hodnoty přirozeného řádu. Musí se ovšem velice zvažovat forma a četnost takového vystoupení. Rozhodně by se to nemělo proměnit v nějakou prvoplánovou politickou agitaci nebo ve vystupování analogické k politickým stranám.

Církev by rozhodně neměla uzavírat manželství s nějakou politickou stranou. Neměla by se snižovat ke konkrétním doporučením – například koho volit ve volbách. Tyto věci jsou kontraproduktivní a skutečně církvi nenáleží. Ta má kriticky poukazovat na aktuální zlo a ohrožení. Takové vystoupení nemá být příliš časté, protože pak se meč kritického slova otupí. Musíme velice rozlišovat funkci hierarchie, která oficiálně vystupuje jménem církve a roli jednotlivých křesťanských osobností nebo skupin. I křesťané jako jednotlivci mají povinnost a právo se angažovat jak slovem, tak činem v politické oblasti, ale neměli by se tvářit, že mluví za církev jako takovou.

Oficiální představitelé by měli promluvit jenom v naléhavých případech a měli by také respektovat určitou oprávněnou pluralitu politických postojů křesťanů. V demokratické společnosti je zcela pochopitelné a legitimní, že se křesťané angažují ve spolupráci s různými politickými stranami, pokud to nejsou extrémistické strany, které svým programem či praxí popírají zásadní etické hodnoty. Dnes jsou katolíci na pravici i levici demokratického spektra a je to tak v pořádku. Církev by se měla chovat tak, aby lidé různého politického přesvědčení v ní nalézali svůj domov.

Děkuji za rozhovor.

První část rozhovoru najdete zde.