Často mám příležitost si povídat s dospívajícími a svými vrstevníky (katolíky, jinými křesťany i nevěřícími) o tom, proč žít před manželstvím zdrženlivě a proč dodržovat ono velké množství morálních nařízení ohledně sexuálního života. Mnozí považují sexuální morálku katolické Církve (dále jen KC) za příliš omezující a neshledávají hříchem její nedodržovaní. Jiní se naopak dívají na duchovní život druhých lidí primárně z hlediska vnějšího naplnění těch či jiných morálních nařízení (nejviditelnější je samozřejmě předmanželské sdílení jednoho stolu a lože).

Ve svém zamyšlení bych ráda podpořila jak sexuální morálku KC, tak vyjádřila důležitost moudrého, láskyplného a trpělivého přístupu k těm, kteří žijí jinak, a tím tedy objektivně hřeší. Pro přehlednost rozděluji svůj článek do tří částí: (1) první se týká objektivních morálních hodnot (2) druhá je věnována nauce o hříších a vykoupení (3) třetí se zamýšlí krátce nad přístupem k lidem jiného smýšlení & jiných hodnot.

(1) Objektivita morálního řádu: Věřím, že většina křesťanů se mnou bude souhlasit, když řeknu, že židovsko-křesťanské morální příkazy, jako např. Desatero, jsou inspirovány Duchem Svatým a mají sloužit k dobru člověka. Biblické pojetí lidské sexuality a morálku s tím spojenou pak KC opatruje a dále pod vedením Ducha Svatého prohlubuje a rozvíjí. KC nemůže slevit ze svého morálního učení, neboť je přijala jako Bohem chtěné čili pravdivé. Pokud popíráme např. objektivní dobro předmanželské zdrženlivosti (nebo nesprávnost homosexuálního styku a antikoncepce), dostáváme se tím do konfliktu s KC jako takovou, neboť KC si nenárokuje pouze neomylnost dogmat, ale také neomylnost některých zásadních morálních pravd (např. výše zmíněné). Mnozí katoličtí křesťané reagují na tuto nauku negativně. Je třeba ale zdůraznit, že často se jedná o reakci nikoli na vlastní morální učení KC, ale spíše na problematický způsob předkládání těchto a jiných morálních zásad.

(2) Hřích a Boží spása: Někteří proti morálce KC namítají, že je přece velký rozdíl mezi nimi (nežijícími v předmanželské zdrženlivosti) a promiskuitními jedinci a že proto nemohou být házeni do jednoho pytle jako „hříšníci“. Naprosto souhlasím s tím, že je velký rozdíl mezi promiskuitou a sexuálním životem těch, kteří jsou pevně rozhodnuti uzavřít manželský sňatek. Nicméně to neznamená, že jeden závažnější hřích (promiskuita) zlehčuje jiný závažný hřích (nedodržování předmanželské zdrženlivosti).Pokud jsem katolík a můj život neodpovídá katolickým morálním standardům, mám na vybranou dvě cesty. První je snadná a vyjdu zdánlivě) bez úhony: prostě popřu učení jako příliš rigorózní, zastaralé či si vymyslím další "dobré" důvody. Druhá možnost je těžká, neboť si volím pravdu a pokoru a tedy růst v lásce: uznám, že jsem slabá a hříšná a prosím Boha (nejen) ve svátosti smíření o odpuštění a o milost. Tato cesta je úzká, ale vede do Božího Království. Pokud volíme tuto druhou možnost, víme, že klíčové slovo je milost. Když si pročítáme Horské kázání, zjišťujeme, jak jsme neschopni dostát veškerým morálním standardům nejen v oblasti sexuality, ale také (a snad dokonce především) v přikázáních týkajících se hněvu, obětavosti atd. Bez Boží milosti a Spásy i kdybychom se snažili sebevíc, je to stále příliš málo.

(3) Přístup k druhým lidem: Bible mluví zcela jasně o tom, že bychom k našim bližním měli přistupovat s pochopením a s láskou a žít se všemi v pokoji (pokud to jde - viz Řím 12,17-18) - ne tedy zavírat dveře a lámat hole. Ve vzájemných vztazích by měla nacházet uplatnění stará pravda "Miluj hříšníka, oškliv si hřích". Jak mohu vědět, když pomlouvám svého bratra/sestru, že nehřeším víc? Kde beru jistotu, že jsem lepší, když odsuzuji sve bližní a nesnáším je? Pokud jsem křesťan, mám usilovat o naplnění nejvyššího přikázání a odsuzování s pomluvami není zrovna ten nejlepší projev lásky k bližním. Pokud se naopak rozhodnu pomoci svým nevěřícím kamarádům, kteří žijí spolu před svatbou, a začnu jim kázat, jak moc těžký hřích to je, také jim asi mnoho neprospěju.

Vždy je důležité začínat u toho podstatného a jít k prameni, jímž je milující Pán života, Ježíš Kristus. Křesťanství není pouhý soubor morálních zásad, ale především žijící radostné poselství o Boží lásce a Vykoupení. Mnozí křesťané vnímají morální zásady jako zaslíbení: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou silou i celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe (Lk 10,27)“ a pak . . . nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nepomluvíš, nevezmeš antikoncepci, nedáš se strhnout hněvem, neurazíš se, . . . (viz také Řím 13,9-10). Bůh je nám blízko v našich zápasech, vítězstvích i selháních. Jenom nesmíme vzdát Cestu. Myslím, že to byl sv. Augustin, kdo napsal: "Miluj a pak je ti dovoleno vše."