Když jsem si v sobotu 16.srpna 2003 pročítal přílohu deníku MfDnes nazvanou "letní Víkend", zaujal mě její titulní nadpis „Krize usměvavého elegána“ s velkou fotografií podnikatele Václava Fischera. Mojí zvědavost ještě umocnily slova "živě" popisující průběh exekuce, a tak jsem se rozhodl pro přečtení celého článku.
Hned v prvním odstavci Václav Fischer prozradil redaktorce Lídě Holmerové, že v den, kdy soud na jeho firmy uvalil exekuce, šel společně se svou spolupracovnicí Terezou Vránkovou zapálit svíčku na Malou Stranu k Pražskému Jezulátku, aby to všechno dobře dopadlo.
Jak to vypadá, modlitby podnikatele Fischera byly vyslyšeny, a ten se dohodl se společností Atlantik FT na kapitálovém vstupu a vyřešením finančních problémů. Této společnosti pak následně Komerční banka, Česká správa letišť a ČSA odprodaly své pohledávky vůči skupině firem Václava Fischera.
Vše dobře dopadlo. A co je možné si z tohoto příběhu odnést? Určitě několik postřehů související s dnešní dobou. Ten první vypovídá o tom, že Bůh je zde pro určitou část naší společnosti jen ve chvílích nejtěžších životních krizí. Zde se u této skupiny otevírá neobyčejná potřeba víry na zázraky. Bůh pro ně není všude přítomen, ale je nutné někam za ním putovat na "zázračná místa" či k "zázračným soškám", aby jejich modlitby (prosby) byly vyslyšeny, jako tomu bylo obvyklé ve středověku a pak především v době barokní.
Druhý postřeh se týká projevu zbožnosti, který tito lidé představují. Zajímavé je, že i když se Václav Fischer nejspíše v kostele u Pražského Jezulátka modlil, v článku je napsáno pouze to, že šli se svou kolegyní zapálit svíčku. Úkon spojený se symbolem je daleko silnější než to, co tento symbol představuje, a to je modlitba.
Není to samozřejmě pouze případ Václava Fischera. I známý rakouský sjezdař Herman Maier po svém dva roky starém úrazu na motocyklu směřoval své první kroky do kostela, aby "zapálil svíčku". A slavný německý tým Bayern Mnichov se dokonce nechal slyšet při zveřejnění svých plánů na výstavbu kaple v areálu jejich stadionu, že by měla sloužit hráčům pro koncentraci před důležitými fotbalovými utkáními. Místo pro svíčky tu nemělo chybět.
Víra a její projevy jsou určitě každého soukromá věc, což samozřejmě nemůže nikdo popřít. Každý máme k Bohu jinou cestu a určitě Bůh bude ten, kdo na konci posoudí naši víru. A tak spíše než posuzovat něčí víru bych chtěl poprosit čtenáře o zamyšlení nad tím, zda by neměli začít do kostela nosit sirky. Nikdy totiž nevíte, koho u stojanu se svíčkami příště potkáte bez sirek a komu by právě ta jedna jediná svíčka mohla v životě chybět.